Časem se ukázalo, že některé zásady vedou k vytvoření nesprávných návyků či spíš zlozvyků, v jejichž důsledku se začínající telegrafista zastaví na určité rychlosti a není schopen pokračovat, pokud tuto bariéru nepřekoná. Nejčastěji jsou zmiňovány dvě bariéry - první kolem 10 WPM (50 zn./min.) a druhá kolem 24 WPM (120 zn./min.). Jako nejhorší postup se ukázala výuka, začínající pomalým tempem kolem 5 WPM (25 zn./min.) a postupným zrychlováním. Úvodní rychlost je natolik pomalá, že vede k počítání teček a čárek a pak si musí frekventant pracně najít cestu přes obě zmíněné bariéry. Farnsworthova metoda je založena na tom, že vede k vytvoření tzv. "zvukového obrazu" znaku. Její princip je založen na tom, že znaky jsou od začátku vysílány rychlostí kolem 20 - 24 WPM (100 - 120 zn./min.) a na 5 WPM je rychlost snížena volbou větších mezer. Zrychlování je pak v podstatě "krácení mezer", čímž se frekventant poměrně snadno přenese přes zmíněné bariéry, rovněž jsou od začátku vyloučeny různé mnemotechnické pomůcky (např. skautská "pomocná slova" - akát, blýskavice, cílovníci atd.) a rovněž počítání teček a čárek.
V poslední době se často zmiňuje metoda, jejímž autorem německý psycholog Dr. Ludwig Koch. Její princip vychází z funkcí mozku. Klíčovou roli zde hraje především sémantická paměť, avšak abychom mohli vůbec znalost Morse prakticky používat, je nutné rozvinout tzv. fonologickou smyčku, která je součástí pracovní paměti a v níž se ukládají zvukové řečové a neřečové informace, které se, pokud nejsou opakovány, ztrácejí během dvou až tří sekund. Morse je zvláštním typem neřečové informace, jemuž je nutné přizpůsobit funkci fonologické smyčky a právě k tomu využíváme hudbu i rytmus rychlého Morse. Právě neschopnost přijímat Morse "do hlavy" nebo skutečnost, že telegrafista je schopen vysílat rychleji, než přijímat, je důkazem, že tato fonologická smyčka není dobře přizpůsobena. Na rozdíl od většiny ostatních metod neprobíhá výuka v pětimístných skupinách (což způsobuje jeden z nejhorších zlozvyků), ale ve skupinách náhodné délky. Uplatněn je rovněž Farnsworthův princip výuky v rychlém tempu s postupným zkracováním mezer. Metoda využívá své specifické rozložení znaků při výuce.
Není však znám postup, jakým se dospělo k rozložení znaků v Kochově metodě. Úspěšné byly i další podobné metody s jiným rozložením znaků. Začátkem 80. let jsem vydal kurs Morse na audiokazetách, který využíval Farnsworthovu metodu s rozložením podle schématu maximální podobnosti znaků v jedné lekci (AWJ-BDN-CPX atd.). Kurs se stal velmi populární, prodalo se víc, než 100 souprav. Kurs nejdříve využíval pětimístné skupiny, později byl zdokonalen s použitím skupin náhodné délky, tato verze však nebyla vydána, práce přerušil rok 1989. Použitá metoda byla velmi podobné dnes oblíbené Kochově metodě.
Vzhledem k tomu, že se nepodařilo nashromáždit dostatek dat k porovnání výsledků (úspěšnosti) Kochovy metody a ostatních metod, přijímáme dnes Kochovu metodu hlavně proto, že byla zapracována do řady programů a funguje i online na stránkách lcwo.net. Tyto stránky jsou osvědčené, takže nikdo ze začínajících telegrafistů nemusí mít obavu, že neuspěje. Jakákoli moderní metoda, která nepoužívá pomalý úvod s postupným zrychlováním a neřadí výukové lekce do pětimístných skupin, je lepší než to, co se praktikovalo dlouhá léta v ČSLA (Československé lidové armádě) a ve Svazarmu. Na druhé straně neexistuje metoda, která by z výuky odstranila charakter drilu a rutiny. Žádná metoda rovněž neodstraňuje základní problém - zápis. Ten je nutný k ověřování průběhu výuky a v začátcích se bez něj neobejdeme. Po zvládnutí příjmu určité rychlosti (kolem 24 WPM) bychom však měli na zápis hodně rychle zapomenout a zvykat si na příjem "do hlavy", bez zápisu - to je podmínkou využitelnosti telegrafie pro komunikaci. Pamatujme, že zásada "co není zapsáno, není přijato" platí pro tzv. profesionální telegrafisty, živé roboty, cvičené k příjmu a vysílání depeší, kterým sami nemusejí rozumět. Chceme-li komunikovat, platí pravý opak!
Veškeré známé metody však řeší jen polovinu problému - příjem. Pro výuku vysílání zatím nebyla vyvinuta žádná metoda, srovnatelná svým dosahem s Kochovou metodou při výuce příjmu. Stránky lcwo.net sice na vysílání nezapomínají, ale technické řešení, umožňující interaktivní využití webových technologií není dostatečně spolehlivé. Nezbývá, než si výuku vysílání zajistit individuálně. Začít můžeme již během výuky příjmu - vhodné je přehrávat si probrané znaky na ručním klíči. Vhodný je rovněž trénink rytmu - na ručním klíči bychom se měli snažit vysílat co nejpřesnější řadu teček s poměrem tečka/mezera 1:1. Vypadá to jednoduše, ale jednoduché to ve skutečnosti není. Je to však jediný způsob, jak si zdokonalit motoriku, jak dostat Morse značky "do ruky".
Po zvládnutí příjmu všech znaků bychom měli na ručním klíči zvládnout jejich vysílání přibližně rychlostí 16 WPM (80 zn./min.). V tomto okamžiku přejdeme na elektronický klíč a je velmi vhodné použít dvoupákovou pastičku s klíčem, umožňujícím obě varianty jambického klíčování. Využijeme buď tréninkový oscilátor nebo příposlech z klíče a kontrolujeme správnost toho, co vysíláme. Nejsnazší a nejlevnější bude zavést výstup z oscilátoru (příposlechu) na vstup zvukové karty na počítači, kde běží nějaký program, schopný dekódovat CW provoz. Poměrně dobře se osvědčil fldigi od W1HKJ. Příznivci moderních technologií mohou použít Arduino CW Keyer K3NG s displejem, zobrazujícím vysílaný text.
Při výuce vysílání bychom se měli vyhnout jednomu lákadlu - zdánlivě snadnému přechodu na "jednopádlo" s jednoduchým klíčem, který neumí nic jiného, než vysílat tečky na jednu stranu a čárky na druhou. Je vhodné si od začátku zvykat na jambické vysílání a učit se vkládat tečky do řady čárek a obráceně. Již během výuky bude jasné, jestli vám lépe vyhovuje Curtis A (tzv. reálné klíčování) nebo Curtis B (doplňkové klíčování). Je vhodné klást maximální důraz na pohodlí a na minimální pohyb při vysílání - ideálně bychom měli vysílat pouze prsty. Hrana dlaně by se neměla odlepit od stolu. Možná budete muset hodně myslet na to, abyste se vyhnuli kývavému pohybu ze strany na stranu, typickému pro "jednopádlo". Páky pastičky pouze stlačujte k sobě a intenzivně myslete na vkládání. Při výuce byste nikdy neměli dosáhnout vaší maximální rychlosti, kterou přijímáte - vždy byste měli být pod tímto maximem a snažit se o maximální přesnost.
Je možné, že vám jambické klíčování s dvoupákovou pastičkou prostě nepůjde. V těchto případech bývá vhodné zkusit tzv. ultimatic mode, což je v podstatě nejambické klíčování, shodné s klíčováním na jednopákovou pastičku. Výhodou je, že se při trošce cviku můžete vyhnout nevýhodnému, únavnému kývavému pohybu ze strany na stranu, ruka může ležet pohodlně na stole a pastičku obsluhujeme pouze prsty. Pamatujte, že neexistuje žádná "lepší" nebo "horší" metoda klíčování, vhodné a správné je to, co vám nejvíc vyhovuje, co vás nejméně unaví, co je pro vás nejpohodlnější a hlavně při čem děláte nejméně chyb. Chybou tedy není ani zde zdánlivě zatracovaný kývavý pohyb, pokud vám vyhovuje, jedete jako stroj i značnou rychlostí a vydržíte to dlouho, proč ne? Nemá přeci smysl cokoli nařizovat či dokonce vyvolávat pocit, že děláte něco špatně, pokud se nedržíte doporučení. Toho bylo dost za Svazarmu, kde telegrafii "učili" různí podivní pseudolektoři, kteří sami telegrafii fakticky neuměli. Pro nás je telegrafie způsobem komunikace a svobodou, kterou lidé věci neznalí nemají. Děláme to pro radost a nejdůležitější je vyhnout se všemu, co nám tuhle radost kazí, nepotřebujeme žádný dril ani žádné směrnice, důležitý je pouze výsledek.
Formát pro tisk