Co zde najdete

Vyhledávání


Naše anketa

Jaký režim klíčování používáte?
Počet hlasů: 75

DX Code of Conduct


Vibroplex



Begali

Kategorie: Výuka

Jak se (ne)naučit Morse - část 1.

Dvoudílný článek, který jsem napsal v roce 2004, je stále aktuální a na podstatě jeho obsahu není co měnit. Kdybych ho ale psal dnes, asi by vypadal jinak. Leccos se totiž změnilo, především byla odbourána povinná zkouška z telegrafie a fakticky zmizel systém koncesních tříd.

Dnes nehrozí, že by se někdo učil pouze na zkoušku a po jejím složení by na telegrafii zapomněl. Na druhé straně se prudce snížila náročnost zkoušek a proto se mezi nás dostává spousta lidí, kteří rdioamatéry nikdy nebyli, nejsou a pravděpodobně ani nebudou - jsou to "uživatelé rádia" a fungují úplně stejně, jako např. uživatelé počítačů, mobilních telefonů nebo čehokoli jiného. Jim nemá smysl předkládat jakékoli informace nebo jim ukazovat nějakou cestu - vycházejí z toho, že jejich přístup k tomu, čeho jsou uživateli je definitivní a neměnný. Kdyby si podstata toho, čím se momentálně zabývají vyžádala jiný přístup, okamžitě rádia nechají a půjdou se věnovat něčemu jinému, se stejnou povrchností, s jakou se vrhli na rádio.

Pokud v článku něco doporučuji, zdůrazňuji nebo upřednostňuji, udělal bych to dnes s mnohem menším důrazem. Je to proto, že zde existuje předpoklad, že ten, kdo se pustí do čtení, má opravdový zájem naučit se telegrafii a bude ji skutečně provozovat. Tihle lidé bývají nejen schopní, ale i vytrvalí, proto stačí mnohdy pouhá informace, bez jakéhokoli "tlačení na pilu". Věřím, že budou při své práci vycházet z mnoha zdrojů a budu potěšen, pokud bude můj článek jedním z nich.


Není-li někdo schopen naučit se Morse, je s velkou pravděpodobností obětí špatně zvolené metody. Mnohokrát jsem se připletl k výuce tohoto nádherného způsobu komunikace, ať v některém radioklubu, nebo na vojně, a ze svazarmovsko-lampasáckého způsobu jsem si odnesl vpravdě otřesné zážitky. Stejně jako mnoho dalších, jsem i já samouk a Morse jsem se naučil také díky tomu, že se na mě nepodepsal nikdo z výše uvedených "odborníků".

Telegrafie a etika

Je nutné si uvědomit, že se znalostí telegrafie se nikdo nenarodil. Musel se jí učit každý, kdo ji umí. Než se tedy pustíte do učení, měli byste sami zhodnotit, máte-li dostatek vůle dotáhnout vlastní snahu k úspěšnému konci. Mimochodem, právě nedostatek vůle bývá příčinou, proč se telegrafisté na "netelegrafisty" dívají skrz prsty. Zdánlivé povýšené přezírání, leckým považované za pohrdání, je jen přirozenou reakcí na lidi se slabou vůlí, kteří si vymýšlejí důvody, proč se něčemu nenaučit. Nesmiřitelný odpor vůči telegrafii a telegrafistům je charakteristický především pro lidi, kteří telegrafii neumí, tedy nenašli dostatek vůle k učení.

Jednou z nejčastějších výmluv bývá poukazování na různí zdravotní problémy (dysgrafie, dyslexie). Ve skutečnosti se telegrafii rychlostí přes 100 zn./min. nemůže ze zdravotních důvodů naučit 4 – 7% lidí (7% se uvádí v USA, 4% vyplývají z armádního výcviku v různých evropských zemích). Je např. známo množství případů, kdy se telegrafii naučili neslyšící lidé – přijímají bez potíží i rychlosti kolem 150 zn./min. tak, že položí prsty na membránu reproduktoru a vnímají její chvění. Většina z nich dokonce dokáže přijímat i signál s jistou úrovní rušení.

I když přihlédneme k množství různých vzácnějších mozkových dysfunkcí, je ve skutečnosti fyzická neschopnost naučit se Morse mnohem méně častá, než se předpokládá. Důvodem, proč se někdo telegrafii nenaučí, je v drtivé většině případů slabá vůle, nedostatečná motivace (síla chtění) a méně často nevhodně zvolená metoda a nedostatečné pomůcky k výcviku.

Mimochodem, vynikající pomůckou je knížka Billa Pierponta, N0HFF, "The Art and Skill of Radio-Telegraphy" [1], popisující spoustu ověřených postupů, vedoucích k dobrým výsledkům, zejména Kochovu metodu. V době, kdy jsem telegrafii učil já, nebyla tato knížka k dispozici, takže jsem vycházel z Farnsworthovy metody (je stejně dobrá) a z poznatků, které mi na pásmech předali známí telegrafisté. Část mnou vyzkoušené metody jsem zpracoval do podoby počítačového programu (pro Atari, později jsem ho "portoval" do Pascalu a zkompiloval pro DOS na PC) a do kurzů na magnetofonových kazetách.

Co znamená "umět Morse"? Leckdo si myslí, že ho umí, ale pravý opak je pravdou. Jste-li schopní dávat rychleji, než přijímat, je to signál, že Morse neumíte – platí to samozřejmě za předpokladu, že se pohybujeme v rychlostech nad 100 zn./min. Je lhostejné, hrajete-li na ruční nebo elektronický klíč. Jde o to, že motorické schopnosti jsou na vyšší úrovni, než soubor schopností vnímat a vyhodnocovat značky Morse. Bývá to zpravidla důsledkem "optické" metody nácviku Morse. Pod pojmem "přijímat" se samozřejmě nemyslí kompletní zápis přijatého textu – zcela se plete ten, kdo tvrdí "co jsi nezapsal, to jsi nepřijal". Umění Morse je velmi podobné znalosti jazyka. Když na vás někdo mluví, také rozumíte, aniž byste si cokoli zapisovali. Proto se v začátcích nebudeme nácvikem vysílání vůbec zabývat a budeme se mu věnovat později, až se vytvoří základy potřebných návyků.

Nejdůležitější je začít, ale to nejde bez toho, aniž byste chtěli. Právě v síle chtění je předpoklad úspěchu a jsem proto velmi smutný, když čtu různé demotivující výroky některých zasvěcených "amatérů". Jestli Morse umíte či neumíte, je vaše soukromá věc, ale se znalostí Morse získáváte ještě něco navíc, oživí se určité schopnosti mozku, které máme sice všichni, ale které se u některých jedinců nerozvinuly. Nejde jen o rychlost, přesnost vyjadřování a postřeh, ale především o soubor schopností zvláštním způsobem ovládat ten nejdokonalejší DSP procesor, jaký existuje – vlastní mozek. Je to značně podobné např. perifernímu vidění, které se u řidiče-profesionála rozvine lépe, než u svátečního jezdce s kloboukem na hlavě. Aktivní muzikant bude mít lepší sluch, než ten, kdo hudbu slyší jen v televizi. Podobně bude mít sochař lepší smysl pro proporce, kuchař lepší chuť a programátor lepší schopnost logického uvažování. Nechci tu vypočítávat, co má telegrafista navíc oproti netelegrafistovi – jednak bych stejně nebyl naprosto přesný, ale především bych musel napsat něco, co by si nepochybně někdo ve zlém překroutil tak, jako bych tu chtěl hlásat jakousi (až téměř genetickou) nadřazenost telegrafistů nad ostatními, elitářství nebo cokoli podobného, a tím bych telegrafii nikterak neprospěl.

Příjem

Naučte se poslouchat. Pořiďte si walkmana (to je takový kazeťák do kapsy) a poslouchejte – hudbu. Poslouchejte to, co máte rádi, ale poslouchejte to jiným způsobem – snažte se "vytáhnout" z celé kapely jeden nástroj a pamatujte si melodii i rytmus, v kterém nástroj hraje. Pro začátek bude vhodné zvolit hudbu s výrazným nástrojovým obsazením. Vybraný nástroj se snažte vnímat stejně, jako vnímáte zpěv – projev zpěváka vám snadno uvízne v paměti, ale doprovodná kapela nikoli, té je přisouzena podružná role a "mizí v šumu".

Při tomhle poslouchání začněte poslouchat Morse. Zvolte rychlost nejméně 200 zn./min., nižší rychlost nemá cenu! Vůbec nevadí, když zpočátku nebudete schopni rozeznat vůbec nic, ale poslouchejte, snažte se v této rychlé telegrafii najít a posléze vnímat rytmus. Pokud začnete na hudbě i Morse nacházet určité podobné znaky, jste na nejlepší cestě k úspěchu. Poslouchejte přibližně polovinu tréninkového času hudbu a polovinu rychlé Morse. Pokud vás to nezačne nudit, máte za sebou první mezník k umění telegrafie. Vyberte si jinou hudbu a jiný, méně výrazný nástroj. Můžete si pustit např. symfonickou hudbu (pokud ji snášíte) a snažte se vnímat např. druhé housle či fagot a zapamatovat si sekvence, které hrají. Kdo to rád těžké, může sledovat i třeba triangl. Slyšíte-li posloupnost několika tónů a víte-li, který tón bude následovat, můžete úkol považovat za splněný – hudbu si víceméně pamatujete. Zároveň se v tomto okamžiku dostaví jiný úspěch – v rychlém Morse začnete vnímat písmena a rozdíly mezi nimi. Je však zbytečné, abyste se nyní pokoušeli Morse přijímat! Pokud vůbec nevíte, jak jednotlivá písmena znějí, jste na tom mnohem lépe, než ti, kteří si pamatují značky jako "ty tá ty" apod. Nejdůležitější je pocit, který z tohoto rychlého Morse máte. Pokud si začínáte pamatovat zvuk jedné "entity" (říkejme znaku) a předem víte, jaká další "entita" bude následovat, je to naprosto super a dobrý telegrafista z vás bude co nevidět. Tato fáze nácviku by měla trvat přibližně týden a denně byste měli tréninku věnovat půl hodiny až hodinu.

Pokud zjistíte, že máte "zvukového pamatováka" a umíte se orientovat ve spleti zvuků, jakým je třeba symfonická hudba, je vhodné začít s vlastním nácvikem příjmu. K tomu je nutné opatřit si nějaký program, nutný je ovšem počítač se zvukovou kartou. Podle mě dostupných informací je vhodný jediný – je to program KOCH od G4FON, který si můžete zdarma stáhnout na adrese http://www.qsl.net/g4fon. Ten plně odpovídá principům Kochovy metody nejen rozložením lekcí (obsazením znaků), ale umožňuje generovat kuňkavé a kliksavé tóny a ve verzi 5 a vyšší i rušení a únik (QSB).

Princip Kochovy metody je poměrně jednoduchý a vychází z funkcí mozku [5]. Klíčovou roli zde hraje především sémantická paměť, avšak abychom mohli vůbec znalost Morse prakticky používat, je nutné rozvinout tzv. fonologickou smyčku, která je součástí pracovní paměti a v níž se ukládají zvukové neřečové a řečové informace, které se, pokud nejsou opakovány, ztrácejí během dvou až tří sekund. Morse je zvláštním typem neřečové informace, jemuž je nutné přizpůsobit funkci fonologické smyčky a právě k tomu využíváme hudbu i rytmus rychlého Morse. Právě neschopnost přijímat Morse "do hlavy" nebo skutečnost, že telegrafista je schopen vysílat rychleji, než přijímat, je důkazem, že tato fonologická smyčka není dobře přizpůsobena. Nemusíme však následovat pana prof. Koukolíka [5], abychom pochopili, o co jde. Pojďme tedy na věc selským rozumem.

Poslouchat Morse znamená poslouchat nepřirozený, cizí zvuk. Můžete mít v začátcích stejné pocity, jako např. kdyby vás někdo nutil poslouchat skřípání brzdícího vlaku. Ve smyslovém vnímání jsou určité "bloky", které vás chrání před nepříjemnými (stresujícími) vjemy – ty vnímáte velmi intenzívně (v naší živočišné přirozenosti se jedná o signály možného nebezpečí), avšak pozornost a schopnost tyto vjemy vyhodnocovat velmi rychle klesá. Dalším blokem je stereotyp vnímání – lidské ucho a mozek jsou přizpůsobené vnímat informaci v podobě řeči. Přirozeným zvukem je hlas, na který jste zvyklí, tedy nikoli jediný, přerušovaný tón. Prvním úkolem je proto "odblokování" mozku a pokud zde nedosáhnete úspěchu, nedostanete se přes tzv. "první bariéru", tj. přes rychlost 50 – 60 zn./min. Popisované techniky tedy neslouží přímo k nácviku Morse, ale k "odblokování". Dále je třeba zvyknout si na melodii Morse, proto se volí zdánlivě nesmyslně rychlé tempo. Jedině taková rychlost zabrání počítání teček a čárek a od samého začátku vyloučí mnemotechniku. Nebudete si tedy klást otázku "byly ty tečky dvě nebo tři, je to D nebo B?"

Než se vrátíme zpět k programu KOCH, je nutné připomenout ještě jednu odlišnost popisované metody. Zatímco u nás se rozšířila tzv. "optická" metoda, kdy je znak v Morseově abecedě vnímán jako posloupnost teček a čárek, případně interpretován jako kombinace slabik "dy" a "dá", je ve světě už od 30. let minulého století používána tzv. metoda "zvukových obrazů", která je mnohem efektivnější. Píšete-li si Morseovku třeba takhle:

--/---/.-./.../.

vytváříte si tím vlastně zlozvyk, který může být v krajním případě až překážkou úspěchu. Nejkatastrofálnějším zlozvykem je ale tzv. "skautské Morse", k jehož výuce se používala tzv. pomocná slova (Akát, Blýskavice, Cílovníci atd.). Pokud se někdo v dětském věku takto takzvaně "naučil" Morse a v dospělosti se ho chce skutečně naučit, mívá obrovské problémy, pokud se tomuto neodnaučí. Je třeba si zapamatovat: žádné mnemotechnické pomůcky! Naopak metoda, kterou zde popisujeme, je propracovanou "Gestalt" metodou, tedy metodou zvukových obrazů. Na první pohled je zřejmé, že musí být efektivnější a rychlejší, neboť učí vnímat Morse znak jako zvukový celek a odpadá tedy "překlad" do podoby teček a čárek, "dy dá dy", či dokonce hledání ekvivalentu "rarášků" apod. Další výhodou je, že nutí znak vyhodnotit, až dozní celý, vylučuje se tím "psaní v předstihu", které je jednou z nejčastějších chyb – talentovaný žák (tedy ten, kterému to rychle "pálí") mívá sklony k předvídání. Zpočátku tedy mívá velmi dobré výsledky, avšak na tzv. první bariéře (50 – 60 zn./min.) jeho náskok končí a pak může mít paradoxně výsledky mnohem horší, než žák, který je těžkopádný, avšak důkladný.

Vraťme se ale zpět k programu KOCH. Pojmenován byl po objeviteli této metody, psychologovi Dr. Ludwigu Kochovi [2]. První zvláštností je, že negeneruje pětimístné skupiny (výcvik pomocí pětimístných skupin vede k jedněm z nejhorších zlozvyků!), ale skupiny znaků náhodné délky. Samotná metoda je založena na postupu od nejjednodušších znaků ke složitějším, složitost znaků byla posuzována na základě výzkumu chybovosti několika stovek začínajících operátorů. Kromě postupného vytváření potřebných návyků je metoda konstruována tak, aby v maximální míře zabraňovala demotivaci žáka, zároveň se však nevyhýbá ani podobně znějícím znakům, či jejich zrcadlovým obrazům (např. K a R). Proto je např. první lekce složena jen ze dvou znaků – K a M. V další lekci je jeden nový znak – R, v každé další lekci přibývá opět jeden další znak – S, U, A, P, T, L, O atd. Celkově se probírá 40 znaků včetně / , ? apod. Program je kombinován i s tzv. Farnsworthovou metodou, která spočívá v tom, že znaky jsou vysílány rychleji a mezi znaky jsou voleny delší mezery, zkracováním těchto mezer se tedy dostáváme na požadovanou rychlost. Je rovněž možné vysílat značky poměrně špatné kvality (jakoby vysílané ručním klíčem), kuňkavé tóny, únik (QSB) a samozřejmě rušení dalšími signály. Lze také zvolit sílu žádaného signálu přímo ve stupních S a samozřejmě výšku tónu.

Rychlost je volena jak aktuální, tak i rychlost efektivní, se započítáním prodloužených mezer. Zatímco aktuální rychlost je možné volit od 15 do 50 WPM ve skocích po 5 WPM (tedy od 75 do 250 zn./min. ve skocích po 25 zn./min.), je efektivní rychlost nastavitelná od 3 do 25 WPM ve skocích po 3 WPM (od 15 do 125 zn./min. ve skocích po 15 zn./min.). Nastavení rychlosti po skocích je zvoleno úmyslně, stejně tak, jako rozdílné intervaly v nastavení aktuální a efektivní rychlosti. Tato nastavení opět odpovídají Kochově metodě a posledním výzkumům, jak je publikoval Dave Finley, N1IRZ [3], [4].

Program je natolik propracovaný, že se můžete nechat jím vést s minimálním rizikem neúspěchu. Obsluha i nastavení je velmi jednoduché. Doporučuji věnovat pozornost nastavení rychlosti – aktuální rychlost je vhodné volit vyšší, než 25 WPM (125 zn./min.), optimální je 35 WPM. Vlastní ovládání rychlosti se provádí změnami efektivní rychlosti a zde žádné optimum není. Zkušenosti ukazují, že je lépe zvolit aktuální rychlost co nejvyšší (nebojte se maxima 50 WPM, nepovažujte ho za 250 zn./min. – je to konec konců jen zvuk!) a efektivní rychlost velmi malou, v začátcích třeba i minimální 3 WPM (15 zn./min.). Délka lekce je volitelná, výchozí hodnotou je 5 min. a tuto hodnotu lze považovat za optimální.

Postup výuky je jednoduchý – nastavte program a snažte se zapisovat. Zkontrolujte chyby, pokud máte zápis bez chyby, lze nastavit efektivní rychlost o jeden skok vyšší. Tak postupujte, až zvládnete příslušné znaky pokud možno s oběma rychlostmi na maximu – přijímat tak budete 125 zn./min., ovšem znaky budou ve skutečnosti "hrány" rychlostí dvojnásobnou, tedy 250 zn./min. Budete-li postupovat pilně a svědomitě, je možné jednu lekci zvládnout za jeden až dva dny. První lekce jdou samozřejmě rychleji, u posledních se možná trochu zapotíte.

I když je Kochova metoda vysoce efektivní, je vhodné ji doplnit tréninkem tzv. "příjmu do hlavy". Při provozu na pásmech je totiž nezbytné, aby operátor rozuměl, aniž si cokoli zapisuje. Tento aspekt je zpravidla ignorován a není tedy zvláštností, když si začínající telegrafista musí po sobě přečíst, co zapsal, aby byl schopný reagovat. Již jsme se zmínili o přístupu k Morse, který lze vyjádřit slovy "co není zapsáno, není přijato". Tohle může platit jen zčásti a má význam pouze pro profesionální provoz, ve kterém je operátor pouze zprostředkovatelem přenosu informace, tj. vlastní informace se ho netýká a není jeho úkolem na ni jakkoli reagovat. Kouzlu telegrafie však můžete naplno propadnout jen tehdy, stane-li se pro vás jazykem. Schopnost "přijímat do hlavy" je také jedním z kritérií, odlišujících špatné operátory od dobrých. Bez této schopnosti se neobejde ani ten, kdo se chce věnovat tzv. sálové telegrafii, tedy chce ji pěstovat jako umění, příp. sport a nikoli jako prostředek komunikace. I při příjmu pětimístných skupin či "šifráku" se totiž neobejdete bez paměti, protože je nutné psát s jistým zpožděním – pravidlo je psát 3 až 4 znaky "pozadu" a leckdo píše i se zpožděním o celou skupinu. Stejně je tomu i při příjmu do stroje (klávesnice).

Proč se takto rezervovaně stavíme k zápisu, když ve skutečnosti přijaté znaky zapisujeme už od první lekce? Důvody jsou dva. Ten méně podstatný je, že samotný zápis není kritériem kvality telegrafisty, ani měřítkem jeho schopností. Mnohem důležitější je uvědomit si, že rychlý zápis a umění telegrafie jsou dvě rozdílné činnosti. Jde-li nám o telegrafii, soustředíme se, aspoň v začátcích, především na ni – pokud bychom kladli od začátku stejný důraz na umění telegrafie a zvládnutí rychlého zápisu (což může někdo považovat za jediný správný přístup), učíme se ve skutečnosti souběžně dvě nové dovednosti. To je opravdu velmi náročný postup, při kterém mj. narůstá množství důvodů, které mohou žáka odradit. A to potřebujeme ze všeho nejméně. Proto volíme kompromis – důležitější je vědět, že jsme schopni přijmout 150 zn./ min., i když zapíšeme pouze poloviční počet znaků za minutu. Později se můžeme rozhodnout, zdali budeme vyšší rychlosti zapisovat na klávesnici, nebo "vypilujeme" rychlé a čitelné psaní.

Mnoho telegrafistů neumí psát rychle a čitelně (mimochodem tzv. druhá bariéra kolem 120 zn./min. je dána právě průměrnou schopností rychlého zápisu), ostatně spousta vzdělaných lidí nemá čitelný rukopis. To leckdy vede k tomu, že se z adepta stane telegrafista – strojař, tedy operátor, zapisující do stroje či do klávesnice počítače. V příručkách také nacházíme řadu návodů a doporučení, jak se naučit psát rychle - počínaje tréninkem v opisování novin až po různě sofistikované metody vytváření vlastních samoznaků. Veškeré tyto dovednosti jsou sice velmi vítané, nicméně jejich význam pro praktickou komunikaci pomocí telegrafie je poměrně malý. Hodnocení významu zápisu tedy podřídíme účelu, pro jaký se telegrafii učíme. Je přirozené, že později postoj k zápisu většina lidí přehodnotí.

I v nácviku "příjmu do hlavy" vám může pomoci program KOCH, umožňuje totiž přehrání textu v ASCII formátu. Vítané je vysílání s prodlouženými mezerami (Farnsworthova metoda), zejména v začátcích, kdy sice ovládáme všechny znaky, ale potřebné návyky se ještě nestačily vytvořit, zejména odstranění "mentálních bloků" není zdaleka dokončené. Stejně tak je vhodné využít simulovaný únik, rušení a špatné, nepravidelné dávání. Začnete-li dosahovat dobrých výsledků s programem KOCH, je vhodné přejít k jinému programu, který dokáže přehrávat ASCII texty se standardními mezerami. Opět zvolte relativně vysokou rychlost (200 zn./min. a vyšší) a tentokrát se pokuste rozumět vysílanému textu. Budete překvapeni, jak rychle se dostaví výsledky a nyní vás začne telegrafie bavit. Je to zároveň vhodný okamžik k zahájení intenzivního poslechu na pásmech. Pokud vám čas dovolí, budete se po pásmech pohybovat s naprostou jistotou (jako posluchači) a postupem času budete stěží hledat stanici, která "pojede" tak rychle, že jí nebudete rozumět.

Odkazy (aktualizováno 2015):

[1] Pierpont, William G.: The Art and Skill of Radio Telegraphy, (stahujte zde)

[2] Koch, Ludwig: Arbeitspsychologische Untersuchung der Tätigkeit bei der Aufnahme von Morsezeichen, zugleich ein neues Anlernverfahren für Funker, Zeitschrift für angewandte Psychologie und Charakterkunde, Feb. 1936, str. 1 - 70

[3] Finley, D.G.: Morse Code: Breaking the Barrier, MFJ Enterprises Inc, 2002

[4] Finley, D.G., „So You Want To Learn Morse Code“, http://www.qsl.net/n1irz/finley.morse.html

[5] Koukolík, Frant., „O vztahu mozku a paměti“, oddělení patologie Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči, https://fmfi-uk.hq.sk/Informatika/Kognitivna%20Veda/05kouk.htm

Související články:

Jak se (ne)naučit Morse - část 2. (29.06.2004)

print Formát pro tisk