Rádio proměnilo společnost, přineslo revoluci v dálkové komunikaci a dalo vzniknout celé oblasti elektroniky. Po mnoho desetiletí byla telegrafie pomocí Morseovy abecedy páteří obousměrné komunikace, protože byla nejúčinnější i za obtížných podmínek. Ačkoli ji většina radiokomunikačních služeb dnes již opustila, je telegrafie (CW) stále používána a uznávána mnoha radioamatéry na celém světě. Než se budeme zabývat hlavním tématem tohoto článku, a to obsluhou dvoupákových elektronických klíčů, pojďme se krátce podívat na nejdůležitější evoluční kroky, které vedly ke zdokonalení jejich předchůdce, elektronického klíče s jednou pákou, tzv. „el-bugu" ...
Od ručního klíče k el-bugu
Americký průkopník telegrafie Alfred Lewis Vail se narodil v Morristownu v New Jersey v roce 1807. Krátce po ukončení studia na univerzitě v roce 1836 se setkal se Samuelem F. B. Morseem, byl fascinován Morseovými telegrafními experimenty a stal se jeho spolupracovníkem. Výměnou za podíl na právech souhlasil s výstavbou telegrafního zařízení a hrazením nákladů. Morse přinesl hlavní myšlenku zasílání zpráv po drátu a také experimentoval, ale byl to Vail, kdo vymyslel a postavil skutečné nástroje a také „morseovku“, kterou systém používal.
V květnu 1844 téměř okamžitě prolétla slavná telegrafická zpráva „What Hath God Wrought“ vzdálenost 40 mil mezi Baltimorem a Washingtonem a Amerika vstoupila do informačního věku. To vedlo doslova k explozi telegrafu a během následujících 10 let bylo v zemi postaveno 23 000 mil telegrafních linek.
Během předcházejcíích testů linky Baltimore-Washington začal Vail odesílat kód, který vznikal ručním namáčením vodičů do kelímků se rtutí a krátce poté vymyslel první telegrafní klíč s názvem „Finger Key“. Poté navrhl vylepšenou verzi, nazvanou „Lever Correspondent“ (pákový korespondent) a dva z těchto klíčů byly použity při první demonstraci telegrafu americkému Kongresu. Provozovatelé prvního telegrafního okruhu byli Alfred Vail na jednom konci v železniční stanici v Baltimore a Samuel Morse na druhém konci ve Washingtonu.
Klasický ruční telegrafní klíč je v podstatě velký, přesný, normálně otevřený momentový kontakt, který se ovládá svislým pohybem. Ale záhy po vzniku „telegrafního průmyslu“ se začaly objevovat u tehdejších telegrafních operátorů první případy nemoci z povolání, tzv. „paralýzy z telegrafu“ nebo „skleněné ruky“ (poranění opakovaným namáháním, RSI), způsobená pohybem nahoru a dolů, protože museli odeslat tisíce slov jednostranným pohybem.
Jesse Bunnell se narodil v Massillonu, Ohio, v roce 1843, rok před tím, než Samuel Morse poslal první telegrafickou zprávu. V 11 letech se stal poslíčkem, ve 13 letech byl plnohodnotným telegrafistou a v 17 letech vytvořil rychlostní rekord v telegrafu 32 slov za minutu. Jesse byl šampionem telegrafu a „jedním z nejzdatnějších a nejodhodlanějších operátorů“ Union Military Telegraph Service UMTS. V roce 1878 založil firmu J. H. Bunnell & Co. v New Yorku.
Brzy se zjistilo, že pohyb ze strany na stranu by byl pro ruce snazší a na začátku 20. století proto vnikla série horizontálně ovládaných klíčů, o něž rychle rostl zájem. V roce 1904 společnost Bunnell & Co. oficiálně představila svůj nový „Double Speed Key“, který byl vynalezen již v roce 1888 a který měl potenciál pomoci telegrafistovi dosáhnout dvou cílů: vyšší rychlosti s menším fyzickým vypětím. Toto zařízení, kterému se později říkalo sideswiper nebo cootie key, je v podstatě ruční klíč otočený na bok s kontakty v obou směrech.
Při správném ovládání začíná každý znak pohybem páky na jednu stranu (nerozhoduje, kterou stranu si vyberete, ale jakmile se rozhodnete, držte se jí!). A poté se páka pohybuje horizontálně tam a zpět mezi kontakty, takže prvky znaku jsou formovány střídavým pohybem mezi pravým a levým kontaktem. Sideswiper je předchůdcem všech elektronických klíčů.
Horace Greeley Martin jako mladík trávil čas ve vlakovém depu v Adairsville v Georgii, kde se naučil telegrafii. Ve Western and Atlantic Railroad objevili jeho talent a najali ho jako operátora, když mu bylo pouhých devět let, později pracoval pro Associated Press a získal pověst jednoho z nejlepších telegrafistů všech dob v tiskové službě.
První mechanický poloautomatický klíč vyrobila a prodala v roce 1905 společnost Vibroplex Company v New Yorku poté, co jej vynalezl a patentoval její zakladatel Martin v roce 1904. Stisknutím jeho páky na jednu stranu se vytvoří stabilní kontakt pro vysílání čárek. Stlačením na druhou stranu se uvede do vibračního pohybu kyvné rameno a přerušováním kontaktu je generována řada teček, jejichž rychlost je dána polohou závaží kyvadla. Jiné společnosti přišly s různými jinými metody generování teček, ale Martinův původní návrh byl nejspolehlivější a určitě nejvíce napodobovaný.
Na konci 19. století, dlouho předtím, než byl tento klíč vynalezen, telegrafisté spojovali falešné signály na duplexních pevných linkách se „štěnicí“ a vodič býval považován za chybný, neboli „buggy“. Důvodem k zavedení tohoto termínu se stal šváb, který jednou pokrytý inkoustem lezl po reostatu a způsobil nevyváženost duplexního obvodu. Brzy poté, co se na pevných linkách objevily první poloautomatické klíče, jim telegrafisté začali říkat „brouk“, protože při nesprávném nastavení často zněly jako „chybný“, neboli „buggy“ vodič. Teprve v roce 1920 se na štítku klíčů Vibroplex objevil malý brouk s bleskem a toto slavné logo s názvem „BUG“ se stalo součástí autorských práv společnosti Vibroplex. Prvními bezdrátovými operátory byli telegrafisté z pevných linek, kteří opustili své kanceláře, aby šli na moře nebo obsadili pobřežní stanice. Přinesli s sebou svoji hantýrku a tak se obecným pravidlem stalo označení „bug“ pro jakýkoli poloautomatický klíč bez ohledu na výrobce.
Než budeme pokračovat, podívejme se na správné časování znaků Morseovy abecedy. Rychlost klíčování lze vyjádřit buď ve WPM (slovech za minutu), nebo v CPM (znacích za minutu), platí CPM = 5 x WPM. Z toho můžeme vypočítat délku tečky, která je základní časovací jednotkou, a odvodit délku mezery (pauza mezi tečkami nebo čárkami v rámci znaku), meziznakové mezery (pauzy mezi znaky) a mezery mezi slovy (pauzy mezi slovy) v milisekundách (ms) následovně:
Harry Beecher, W2ILE, z Milltownu, New Jersey, si zaslouží uznání jako skutečný původce praktického elektronického klíče. Jeho článek „Electronic Keying“ s podtitulem „An Electrical „Bug“ Which Makes Both Dots and Dashes“ byl publikován v dubnu 1940 [1] a představil obvod se dvěma triodami a třemi rychlými relé. Poté několik autorů publikovalo změny v jeho návrhu i vlastní návrhy obvodu.
V srpnu 1945 průkopník elektronického „bugu“ - krátce „el-bugu“ – publikoval článek „A Better Electronic Keyer“ [2], který spolehlivěji generoval tečky a čárky a vyžadoval méně nastavování obvodů, než jeho první model. Všechny předchozí návrhy el-bugu vyžadovaly, aby operátor držel páku manipulátoru (pastičky) v sepnutém stavu po celou dobu trvání tečky či čárky až do okamžiku, kdy začíná mezera, aby zabránil zkrácení prvku. Zásadním pokrokem návrhu W2ILE bylo automatické dokončování teček a čárek a vložení následné mezery, díky čemuž se s tímto klíčem pracovalo mnohem snadněji, než s předchozími verzemi a umožňovalo vytvářet „přesné, kompaktní znaky při vysokých rychlostech s vynaložením menšího úsilí “. Nyní můžeme říci, že po zavedení funkce automatického doplňování je jakýkoli elektronický klíč schopen generovat v zásadě dva typy znakových prvků: tečkový (tečka + mezera) a čárkový (čárka + mezera). Mezera za tečkou nebo čárkou je součástí prvku.
Za zásadním pokrokem klíčů s elektronkami je Forrest A. Bartlett, W6OWP, který v říjnu 1948 publikoval článek „Further Advances in Electronic-Keyer design“ [3]. Zjednodušil a optimalizoval původní Beecherův návrh a také podrobně vysvětlil výhody automatického dokončování. Bartlettův el-bug měl pouze jedno ovládání rychlosti, zatímco Beecherův měl tři: jeden pro nastavení délky tečky, jeden pro nastavení délky čárky a jeden pro nastavení délky mezery. Byl velmi náročný na nastavení, operátor stále musel pravidelně upravovat nastavení páky, která měla tři (!) páry kontaktů. Výsledkem byl el-bug se „samovyplňujícími se tečkami a čárkami, nastavováním rychlosti jedním ovládácím prvkem a jednoduchou klíčovací pákou bez zbytečných zesložitění obvodu“. Není tedy třeba zdůrazňovat, že Bartlettův návrh byl mnohem lepší než Beecherúv.
Bo Brøndum-Nielsen, OZ7BO, byl vynikající radiotechnik a jeden z nejznámějších dánských radioamatérů, proslulý svým vynikajícím dáváním CW, které z něj ve své době udělalo legendu. Málokdo ale věděl, že Bo byl také důležitým členem velmi úspěšné dánské válečné tajné rádiové organizace, který navrhl a postavil mnoho krátkovlnných vysílačů a přijímačů pro dánské podzemí v době, kdy jeho zemi obsadily německé síly. Když byl po druhé světové válce znovu zformován FOC (First Class CW Operators' Club), stal se jeho prvním ne-britským evropským členem s číslem 27. Bo pracoval pro „Det Store Nordiske Telegraf-Selskap“ (The Great Nordic Telegraph Company), se sídlem v Kodani, a v roce 1947 on a další z této společnosti založili „Storno“, první mobilní radiokomunikační společnost v Dánsku.
Jako inženýr a horlivý provozovatel CW sledoval Bo různé tehdy publikované návrhy el-bugů a nakonec experimentoval s obvodem W6OWP, který navzdory své jednoduchosti překonával mnoho zádrhelů předchozích návrhů. Aby mohl využívat součásti snadno dostupné v poválečné Evropě, provedl řadu úprav a zjednodušení a svůj návrh publikoval v únoru 1949 v časopise „OZ“, časopisu Dánské radioamatérské organizace EDR. Boův jednoduchý el-bug rychle zdomácněl u radioamatérů po celé Skandinávii a rozšíření jeho klíče vydatně pomohl překlad jeho originálního článku, který se objevil v RSGB Bulletinu z února 1950. El-bug OZ7BO byl uznáván pro kvalitu kódu, který produkoval - výsledek byl mnohem lepší, než u mechanických poloautomatických klíčů („bugů“) a stal se okamžitým hitem. Tisíce těchto klíčů byly postaveny a provozovány (nejen) radioamatéry mezi rokem 1949 a polovinou 60. let minulého století.
V dubnu 1951 Jack Herbstreit, W4JNX, publikoval článek „Automatic Spacing of Letters and Words for the Electronic Key“ [4]. Klíč podle jeho návrhu měl pět elektronek a automaticky generoval kompletní prvky – tečky a čárky včetně mezer. Zatímco klíče W2ILE, W6OWP a OZ7BO byly založeny na spouštěné časové základně, ovládané pákou pastičky tak, že tečka nebo čárka začala okamžitě sepnutím kontaktu páky, W4JNX použil spouštěcí impulsy z nepřetržitě běžící časové základny s periodou dvou délek teček, čímž se dosahovalo správné délky mezer mezi znaky a nebo slovy. Tyto spouštěcí impulsy byly přivedeny přes tečkové a čárkové kontakty páky, takže tečky a čárky byly spouštěny impulsy, ale aktivovány byly pouze tak dlouho, dokud byl příslušný pákový kontakt držen sepnutý. Čekání více než jedné, ale méně než tří délek teček za znakem nebo více než pět, ale méně než sedm délek teček za slovem před sepnutím pákového kontaktu zajišťovalo, že následující tečka nebo čárka začne dalším impulzem, takže byly správně vloženy mezery v trvání tří (mezera mezi znaky) nebo sedmi (mezera mezi slovy) délek tečky.
Tento princip však vedl k tomu, že připoutával operátora k časové základně a nutil ho dodržovat časování, které bylo více či méně příliš krátké, protože pokud nebyla v okamžiku impulsu stisknuta páka, nebyla vygenerována správná mezera. A pokud došlo ke stisknutí mezi impulsy, nic se nestalo, dokud nepřišel další puls, což bylo podle autorových slov „někdy velmi rušivé při pokusu o ovládání klíče“. W4JNX dospěl k závěru, že „necítí, že by si kdokoli jiný než nejnáročnější nadšenci elektronických klíčů přáli postavit jeden z těchto pekelných, šílených strojů“. Přesto doufal, že by tato myšlenka mohla „poskytnout inspiraci pro další vývoj v této oblasti“.
John Kaye, W6SRY, tuto výzvu přijal a přišel s celkem důmyslným návrhem, který byl publikován v roce 1953 jako „The “Ultimatic“ - The Key with a Memory“ [5] s následujícím komentářem redaktora: „zde je něco elektronický mozek, který se tak blíží tomu, s čím se pravděpodobně setkáte v amatérském rádiu. Velký krok vpřed na poli automatických klíčů“. Obvod byl založen na třech elektronkách a neuvěřitelných sedmi relé a využíval nepřetržitě běžící časovou základnu, která umožňovala generovat řádné mezery mezi znaky a slovy, ale bohužel zachovávala i hlavní nevýhodu předchozí konstrukce - generování tečkových a čárkových prvků, spouštěné impulsy z časové základny, které tak nezačínají okamžitě sepnutím pákového kontaktu, ale až s dalším impulzem. Tím by bez dalších opatření byly počáteční prvky znaku často ztraceny.
Zvláštností Kayeho klíče bylo přidání tečkové a čárkové paměti spolu s sekvencerem. Kontakty obou relé tečkové (čárkové) paměti byly zapojené paralelně k odpovídajícím pákovým kontaktům a spínací kontakt klíče s jednou pákou aktivoval (nastavoval) jeho paměťové relé, které se udržovalo sepnuté a nezávisle simulovalo sepnutý kontakt páky. Impulsy z časové základny byly přivedeny jako spouštěcí do tečkového nebo čárkového generátoru pouze tehdy, pokud byly sepnuty příslušné pákové nebo paměťové kontakty. Současně bylo možné sepnout pouze jeden kontakt klíče s jednou pákou, ale oba kontakty paměťového relé a sekvenční relé zajišťovalo, že hradla byla otevřená pro procházející impulsy ve správném pořadí. Pokud bylo hradlo otevřené, další impuls z časové základny aktivoval vybraná relé generátoru, která generovala požadovaný prvek a deaktivovala (vymazala) pouze související paměťové relé. Důležité je, že paměťové relé bylo vymazáno již na začátku přidruženého prvku, a proto při generování prvku bylo možné uložit další prvek stejného typu.
Tato kombinace tečkové a čárkové paměti spolu se sekvencováním zabraňovala vypadávání prvků a poskytovala značnou volnost v načasování tím, že umožňovala kdykoli uložit nejen jednu tečku nebo čárku, ale celou tečku + čárku nebo čárku + tečku. Podle W6SRY tyto funkce spolu s automatickou mezerou mezi znaky a slovy přeměnily „bestii“ W4JNX na „krásu“ a autor prohlásil: „s klíčem nastaveným na 10 wpm můžete vyslat 'N' rychlostí 40 wpm a odejít pryč, zatímco klíč produkuje pomalé dáá-dit ... “
Režim Ultimatic
Zatímco všechny el-bugy až do této doby (včetně předchozího návrhu W6SRY) stále používaly jednopákovou pastičku, jeho další verze, která se objevila v roce 1955 jako „The All-Electronic “Ultimatic„ Keyer“ [6], [7] byla prvním klíčem s dvoupákovou pastičkou a předchůdcem dnešních moderních squeeze klíčů. Právě tento podstatný krok dal režimu Ultimatic jeho název. Obvod je založen na 11 elektronkách a pouze jediném relé. Časová základna, tečkové a čárkové paměti a sekvencer jsou funkčně totožné s první verzí s jednou pákou.
I když je držen sepnutý pouze jeden pákový kontakt, klíč generuje řetězec teček nebo čárek, stejně jako jakýkoli klíč s jednou pákou. Ale protože na rozdíl od toho lze dvojité páky stlačit tak, aby oba kontakty páky mohly být sepnuty současně, byl přidán záchytný obvod - kdykoli se páka dotkne, převezme ovládání bez ohledu na stav druhé páky a následující prvky odpovídají této páce, dokud se neuvolní nebo se druhá páka nedotkne kontaktu. Jednu tečku nebo jednu čárku lze uložit kdykoli a v libovolném pořadí pomocí momentálního sepnutí kontaktu páky a sekvencer zajistí, aby byly vkládány ve správném pořadí po aktuálním prvku. Jakékoli sepnutí pákového kontaktu tedy zaručuje alespoň jeden prvek tohoto typu, generovaný ve správném vztahu k pořadí zavírání. Chcete-li například vyslat „X“, stisknete u první čárky páku, podržíte ji a poté stisknete páku teček tak, aby byly obě páky stisknuty pro prostřední dvě tečky, pro poslední uvolníte pouze páku teček a nakonec uvolníte čárkovou páku.
S tímto klíčem lze zacházet jako s mechanickým poloautomatickým klíčem (bugem) nebo klíčem s jednou pákou, ale jeho plný potenciál lze využít pouze pomocí techniky squeeze (tedy stlačování páky směrem ke středu). Je schopen odeslat perfektní Morse bez nutnosti jeho dokonalého vyslání ze strany operátora, nebo jak řekl W6SRY: „klíč, který dává Kleinův výstup při Lake Erie vstupu. Dělá za operátora vše, kromě hláskování a interpunkce“ [8] .
Dvoupákový klíč Ultimatic, založený na předdigitální logice věku s automatickými mezerami mezi znaky a slovy a oddělenými tečkovými a čárkovými paměťmi byl skutečně průlomovým počinem a předstihl svou dobu. Polovodičová verze se 17 tranzistory byla postavena a publikována v roce 1960 [9], [10] Alvinem F. Kanadou, KØMHU. Ve srovnání s jednoduchými el-bugy první jednopákový Ultimatic již zmírnil požadavky na časování a zmizel pocit, že jste připoutáni k časové základně, diktující časování. Verze se dvěma pákami také výrazně omezila pohyb rukou, ale znaky po stisknutí páky stále začínaly více či méně se zpožděním. Tato nepříjemnost by byla dnes zcela nepřijatelná a v režimu Ultimatic, který emulují dnešní moderní elektronické klíče, již neexistuje.
Klíčování „squeeze“ je myšlenkou W6SRY, který ve svém článku tento termín vytvořil a vysvětlil jeho koncept. Ovládání jednopákového klíče vyžaduje kývavý pohyb celé ruky, aby se vytvořil znak, zatímco dvoupákový klíč lze ovládat pohybem pouze palce a ukazováčku, a tím se vyhnout boji se setrvačností ruky. Pokud si myslíte, že je možné ovládat také páku klíče, pohybující se pouze palcem a ukazováčkem, zkuste to a pečlivě sledujte ruku. Uvědomíte si, že se zvyšující se rychlostí nevyhnutelně spadnete zpět do houpavého pohybu celé ruky.
Pouhá existence dvou pák místo jedné vás samozřejmě nebude nutit hýbat pouze palcem a ukazováčkem, pokud nedodržíte následující jednoduché a velmi jednoduché „squeeze“ pravidlo:
Tato technika nejenže zabraňuje zbytečnému spěchu, ale také minimalizuje pohyb prstů a kývavý pohyb celé ruky. Jejím charakteristickým projevem je, že obě páky jsou stlačovány k sobě. Nejdůležitějším pozitivem se stává nejvyšší možná účinnost klíčování, tedy vyšší rychlost s menším úsilím a méně chybami. Definujme stisknutí jako sepnutí kontaktu páky a zaveďme tři parametry, které lze použít k charakterizaci jakéhokoli režimu klíčování dvěma pákami:
1) četnost stisknutí: průměrný počet stisknutí na znak. Vypočítá se jako celkový počet stisknutí nezbytných k vyslání všech 26 písmen abecedy a všech 10 číslic děleno 36.
2) doba držení: zprůměrovaný maximální možný čas (v délkách teček), po který lze páky držet stisknuté. Vypočítává se jako celkový čas sepnutí pro každý kontakt - mezi nejdřívějším možným stisknutím do posledního možného uvolněním, opět při vyslání všech 26 písmen abecedy a 10 číslic děleno celkovým počtem stisknutí.
3) perzistence: procento znaků, které lze klíčovat podržením počáteční páky stisknuté po celou dobu trvání znaku. Páku není třeba pouštět, obsluhována je pouze druhá páka.
Čím nižší je četnost stisknutí a čím vyšší je doba držení a perzistence, tím vyšší je účinnost režimu klíčování.
Mělo by být zřejmé, že účinnost závisí na četnosti stisknutí, ale proč je ovlivněna také dobou držení a perzistencí? Protože čím vyšší je jejich hodnota, tím méně častý je rychlý pohyb palce a ukazováčku, což znamená
1) méně boje se setrvačnosti, a proto menší úsilí a větší účinnost,
2) méně kritické časování, a proto méně chyb.
Režim Ultimatic se vyznačuje následujícími vlastnostmi: četnost stisknutí je 1,78 (64/36), doba držení je 9,7 (618/64) a perzistence je 100%, protože všechny znaky bez výjimky lze klíčovat ponecháním počáteční páky ve stisknutém stavu. Když pomineme znaky, které vyžadují pouze jeden pohyb, všechna ostatní písmena abecedy kromě písmene „C“ a všechny ostatní číslice lze vyslat jediným stisknutím pák k sobě (což se fakticky rovná dvěma sepnutím kontaktů).
Vlastnění dvou nebo tří elektronkových el-bugů v bylo padesátých letech některými považováno za luxus. Kayeho náročný 11 elektronkový Ultimatic byl proto považován za extravaganci a možná proto nikdy nezískal popularitu. V říjnu 1957 odstartoval Sovětský svaz vesmírný věk vypuštěním první umělé družice „Sputnik 1“ na oběžnou dráhu Země. Mnoho radioamatérů bylo připoutáno ke svým přijímačům a pokoušeli se zachytit signály Sputniku, obecný pohled na elektroniku se díky tomu rychle změnil a tak byl také i elektronický klíč považován za projekt vhodný ke stavbě a tím ke zdokonalení vlastních znalostí logických obvodů.
V roce 1962 publikoval Dave Muir, W2VYO, svůj tranzistorový „The Penultimate Electronic Key“ [11] s cílem vyplnit mezeru mezi jednoduchými el-bugy a velmi ambiciózním klíčem Ultimatic. Jednalo se o klíč s jednou pákou (jako úplně první Ultimatic z roku 1953), ale W2VYO upustil od automatického rozestupu ve prospěch spouštěné časové základny ovládané pákou, takže se zbavil zásadního nedostatku Ultimatic a znaky začínaly okamžitě při sepnutí pákového kontaktu.
Výsledkem bylo, že k „mizení“ prvků na začátku znaku již nebyl problém, ale nastal jiný problém „mizení“ jednotlivých teček, vložených mezi dvě čárky nebo ukončení znaku po čárce, které autor popsal následovně: „Například v písmenu K bych klíčoval první čárku, poté šel na tečkový kontakt a zpět na kontakt čárky před dokončením první čárky. Výsledkem byla vynechaná tečka a dokonalé písmeno M [...] Podobná zkušenost při vypouštění konečných teček na písmena jako G vedlo k přidání paměti teček v tomto klíčovacím obvodu “. Tečkovou paměť implementoval pouze proto, že delší trvání čárek usnadňuje jejich načasování.
Odkazy:
Původní článek:
All About Squeeye-Keying (part 1), FOCUS - the Magazine of The First Class CW Operatots' Club, No. 126 Summer 2021, str. 29
[1] Beecher, Harry, W2ILE, "Electronic Keying", QST, April 1940, page 9.
[2] Beecher, Harry, W2ILE, "A Better Electronic Keyer", QST, August 1945, page 44.
[3] Bartlett, Forest A., W6OWP, "Further Advances in Electronic-Keyer Design", QST, October 1948, page 27.
[4] Herbstreit, Jack W., W4JNX, "Automatic Spacing of Letters and Words for the Electronic Key", QST, April 1951, page 46
[5] Kaye, John, W6SRY, "The "Ultimatic" - The Key with a Memory", QST, February 1953, page 11.
[6] Kaye, John, W6SRY, "The All-Electronic "Ultimatic" Keyer", Part I, QST, April 1955, page 11.
[7] Kaye, John, W6SRY, "The All-Electronic "Ultimatic" Keyer", Part II, QST, May 1955, page 36.
[8] „Klein“ je zkratka pro Edwarda E. Kleinschmidta, který se narodil v Německu v roce 1876 a přistěhoval se do USA ve věku 8 let. Ještě v pubertě si v roce 1895 poprvé nechal patentovat klávesnicový dávač Morse, a tak „Klein output“ (Kleinův výstup) označuje perfektně časovanou Morseovku. V roce 1924 se Kleinschmidt a Morkrum Company rozhodli sloučit, později byl název společnosti změněn na „Teletype Corporation“ a v roce 1930 byl prodán American Telephone and Telegraph Company (ATT) za 30 milionů dolarů. Kleinschmidt, plodný vynálezce, který získal 118 patentů, zemřel v roce 1977 ve věku 101 let. Tzv. „Lake Erie Swing“ byl typický poloautomatický klíčovací styl námořních operátorů na Velkých jezerech, charakterizovaný krátkými tečkami a čárkami přehnané a různé délky. Díky tomu vznikl poněkud melodický zvuk, který se docela příjemně poslouchal a docela dobře přijímal. Později byl přijat mnoha operátory leteckých a policejních telegrafních služeb.
[9] Kanada, Alvin F., KØMHU, "The "Ultimatic" - Transistorized", Part 1, QST, September 1960, page 27.
[10] Kanada, Alvin F., KØMHU, "The "Ultimatic" - Transistorized", Part 2, QST, October 1960, page 31.
[11] Muir, Dave, W2VYO, "The Penultimate Electronic Key", QST, March 1962, page 15.
Formát pro tisk