Co zde najdete

Vyhledávání


Naše anketa

Požadujete QSK?
Počet hlasů: 9

DX Code of Conduct


Vibroplex



Begali

Kategorie: Mýty a pověry, Historie, O Morse

QSK je slovo do pranice

Q-kód QSK s otazníkem znamená "Můžete mne poslouchat mezi vašimi značkami? Mohu v kladném případě přerušit vaše vysílání?". Bez otazníku je obvykle používán jako podstatné jméno, označující vlastnost používaného zařízení - možnost poslouchat mezi vlastními značkami.

To se označuje také jako full break-in a přináleží mu provozní zkratka BK. Ta je velmi často zneužívána, je-li operátor líný dávat před přechodem na příjem obě značky, dá prostě BK a hotovo. I když ... někdy si situace takové zneužití BK může vynutit - např. OK7ABC se ptá OK9XYZ, jestli bude doma, že se u něj v podvečer zastaví, pročež OK9XYZ, věren reguli by měl odpovědět

OK7ABC DE OK9XYZ ANO OK7ABC DE OK9XYZ PSE K

To je samozřejmě hloupé, až nepatřičné. OK9XYZ, i když je nezkušený operátor, nejspíš odpoví OK7ABC DE OK9XYZ ANO BK. Kdyby byli oba operátoři zkušení, udělal by OK7ABC pauzu, OK9XYZ by briskně odpověděl ANO a spojení by pokračovalo dál. Aby OK7ABC mohl udělat v ten pravý okamžik jen nezbytně dlouhou pauzu a OK9XYZ mu mohl v ten pravý okamžik odpovědět, potřebovali by oba zařízení, které umožňuje poslouchat mezi vlastními značkami a mezi příjmem a vysíláním přepíná velmi rychle.

Pokud spolu korespondují dvě stanice, obsluhované operátory, kteří nemají "dlouhé vedení", není většinou třeba, aby jeden druhému říkal, kdy má vysílat. Podmínkou je ovšem použití zařízení, které dovolují poslouchat mezi značkami a umožňují případně svůj protějšek přerušit. To je však s většinou moderních zařízení problém, za který může nevhodný systém přepínání příjem/vysílání, anténní relé a spousta obvodů, způsobujících různá zpoždění (latence). Na věci nic nemění fakt, že většina transceiverů se tváří, že full break-in (QSK) umí, avšak většinou se jedná jen o zkrácení časových konstant VOX (které bývá aktivní i při CW provozu). Pokud nejedete rychlostí nějakých 15 WPM a méně, neslyšíte nic ani mezi písmeny, nemluvě o tom, že byste něco slyšeli i mezi tečkami a čárkami. Transceiver díky anténnímu relé při provozu rachotí jak babiččin šicí stroj, což vaše okolí určitě nebude kvitovat s povděkem. Označení tlačítka "Full BK" nebo "Break-In" na panelu je tedy lež.

 

Technika a jak šel čas

Starší radioamatéři, kteří vyrostli na oddělených přijímačích a vysílačích většinou potřebovali buď dvě antény, nebo nějaký přepínač, který přepínal anténu mezi přijímačem a vysílačem. Ten býval vlastní konstrukce a využíval většinou nějaké relé. Použilo se to, co bylo po ruce, tedy zpravidla relé velké, aby přeneslo výkon vysílače, ale pomalé a hlučné.

Pokud nebylo po ruce relé, schopné přenést výkon vysílače, hledalo se náhradní řešení. Pokud jste relé nedoplnili nějakým "sekvencerem", který vám do přepínání zanášel nepříjemné prodlevy, na které jste nebyli zvyklí, docházelo k opalování kontaktů. Přepínač tak byl nespolehlivý a po čase to byla hra o nervy. Tu však nešlo vyhrát, takže se hledalo nějaké řešení prakticky vždycky. Většinou jsme se pokorně vraceli ke dvěma anténám, dost často byla přijímací anténa improvizací v podobě drátu neurčité délky, takže vzniklo riziko, že budeme poněkud hůř poslouchat i s VF ziskem přijímače, vytočeným naplno. Kdo ale dvě antény nechtěl, hledal nějaké čistě elektronické, bezkontaktní řešení.

Já jsem si nakonec postavil elektronkový přepínač s 6F36 (6AH6), který mě zbavil rachtání relé a vrátil mi QSK, na který jsem byl zvyklý z doby, kdy jsem používal dvě antény. Anténní přepínač ale nebyl vše, ještě bývalo nutné zajistit tlumení přijímače při vysílání, aby byl slyšet jen tón v příposlechu. Tlumení samozřejmě nesmělo do systému zanášet žádnou prodlevu, takže to trošinku kliksalo, ale dalo se to vydržet.

Přepínač s 6F36

Anténní přepínač s elektronkou 6F36.

S nástupem transceiverů ale idylka skončila. Každý takový divotvorný přístroj totiž měl svůj vlastní systém přepínání příjem/vysílání a ten byl vhodný nanejvýš na SSB, kde desetinka sekundy (čti 100 ms) nehraje až takovou roli. QSK nikdo neřešil, výrobci měli za to, že éra telegrafie již skončila, na předních panelech se hrdě skvěl nápis SSB TRANSCEIVER a kdo takový zázrak měl, byl obdivován, bylo mu záviděno a měl reálnou šanci, že ho někdo udá pro devizový přestupek. Ti nejlepší však takovéhle bedýnky nekupovali, ale stále používali oddělený přijímač a vysílač, ovšem s možností propojení tak, aby RX i TX byly řízeny jedním VFO a tak byly "ztransceiverované". Snem většiny telegrafistů byl proto Collins S-line a později Drake Line R4C - T4XC. A samozřejmě, oblíbené přepínače s 6AH6 nezmizely, ale sloužily dál se supermoderním zařízením, jehož majitelé excelovali na pásmech a ubohé "transceiveristy" odsunuli do role neumětelů.

S nástupem další generace transceiverů nastoupilo nejen druhé VFO (zpočátku oddělené, později vestavěné), ale výrobci pochopili, že telegrafie nekončí, ale naopak nastává její renesance. Transceivery měly pozice pro nejméně jeden CW filtr a objevilo se již zmíněné tlačítko s nápisem "Full BK" nebo "Break-In", o kterém ale už víme, že to byla habaďůra. Jedinou výjimkou byly transceivery americké firmy Ten-Tec, které sice také používaly anténní relé, ale bylo to velmi rychlé výkonové jazýčkové relé, které stihlo přepnout za dobu kolem 1-1,5 milisekundy. Prakticky všechny modely této firmy tedy měly opravdové QSK, které fungovalo i při 200 zn./min. Telegrafisté tedy houfně přecházeli na zařízení Ten-Tec, to však bylo v Evropě poměrně těžko k mání a pro nás, občany socialistické země naprosto nedostupné. I když jsme si v "devadesátkách" mohli už dovolit to, co bylo dřív nemyslitelné, trval tento stav až do konce tisíciletí.

Prvním zařízením, které nemělo anténní relé, byla Elecraft K2. Tento transceiver využíval k přepínání diodový přepínač. Logické by bylo použít diody PIN, u těchto diod však bývá problémem vlastní struktura polovodiče, která by dovolovala diodě chovat se jako proměnný odpor i na nižších kmitočtech. Předpokladem totiž je dlouhá doba života majoritního nosiče náboje v PN přechodu, kde jsou oblasti P a N odděleny tzv. intrinzickou vrstvou (od toho označení P I N). Technicky důvtipní konstruktéři však přišli na to, že k přepínání antény z přijímače na vysílač lze využít běžnou usměrňovací diodu, která je dostatečně pomalá na to, aby neusměrňovala signály na KV kmitočtech. Dioda se tak vlastně chová jako dioda PIN a nejvíc se to projevovalo u diod 1N4007, S1M nebo 1N5408. Problémem ale zůstává pouze vlastní kapacita diody, která může dosahovat až 60 pF. Přepínání však probíhá na malé impedanci, kde při šikovné konstrukci nemusí vadit ani velká kapacita diody. Toho právě využila firma Elecraft u stavebnice transceiveru K2, kde byly použity právě 1N4007. Vlastní přepínání antény zde bez problémů fungovalo i při 70 WPM (350 zn./min), ve skutečnosti byla K2 mnohem pomalejší kvůli obvodům kmitočtové syntézy, které při takové rychlosti "nestíhaly". Přesto má K2 velmi dobré QSK ještě při 30 WPM (150 zn./min), kdy ještě stíhá přepínat mezi jednotlivými elementy (tečkami a čárkami). Při vyšších rychlostech funguje QSK mezi jednotlivými znaky, avšak i to řadí K2 vysoko nad průměr, daný běžnými transceivery z produkce triumvirátu Yaesu-Icom-Kenwood.

QSK KPA500

QSK PA Elecraft KPA500 (vhodné do 700 W výkonu), využívající běžné usměrňovací diody.
(pro zvětšení klikněte na obrázek)

Mezi telegrafisty se rozšířilo úsloví, že Japonci nevědí nic o telegrafii. Zasloužily se o to především transceivery firmy Yaesu, kde je všude důsledně používáno anténní relé, ovládané obvody VOX a to i u nejdražších modelů. Tato "tradice" bohužel přežívá dodnes, kde model FT-DX101D, resp. FT-DX101MP zaujal dynamickými vlastnostmi přijímače ve srovnávacích tabulkách Boba Shwerwooda http://www.sherweng.com/table.html s přehledem první místo a na špičce je tento model i v čistotě vysílaného signálu. Celý transceiver je však pro telegrafistu ZKAŽEN špatně udělaným přepínáním příjem/vysílání, který používá opět anténní relé. Nejdražší modely Icom (např. IC-7610) a Kenwood (např. TS-890S) již používají rychlé bezhlučné diodové přepínání a umožňují tak "pravé" QSK i při vyšších rychlostech.

 

Transceivery s QSK

Tradičně nabízejí QSK všechny výrobky americké firmy Elecraft. Její model K3 se stal legendou mezi DXmany a contestmany, nechybí na téměř žádné DX expedici ani na stole vítězů závodů. Svými parametry se řadí k naprosté špičce, ať jde o dynamický rozsah přijímače, čistotu vysílaného signálu nebo QSK. Další model K3S je jen zdokonalením K3 a dosahuje ještě o nějaký ten dB lepších parametrů ve všech směrech. Jeho jediným nedostatkem je, že je malý a má malé knoflíky, což může vadit operátorovi, který má "pracky jak yetti". K3 a K3S se však přestaly vyrábět, protože se na scéně objevil jejich následník, model K4 (který mj. používám i já). K3 i K3S lze však poměrně často koupit jako použitý a pokud se vám tato možnost naskytne, neváhejte. Ceny jsou příznivé (psáno v listopadu 2021), takže K3 či K3S je jednou z nejlepších investicí, jakou můžete udělat.

K4 je poměrně čerstvý a je stále těžko dostupný, výrobu velmi poznamenala epidemie Covid-19. Zatímco K3 a K3S byly hybridy, sdružující špičkový superhet a SDR na 15 kHz, K4 je plný SDR. Jeho firmware se bouřlivě rozvíjí, co je napsáno dnes není už za 14 dní pravda. Jisté však je, že K4 zaujme jednu z čelných pozic po všech směrech.

O Icom IC-7610 a Kenwood TS-890S jsme se už zmínili. Stejně jako K4 jde opět o nové modely, u kterých bude nějakou dobu trvat, než se podaří nasbírat aspoň základní zkušenosti z provozu.

Poměrně stranou zájmu stojí novější transceivery americké firmy Ten-Tec, která vyrábí modely 588+ OMNI-VII+ a 599AT EAGLE. I ty mají legendární Ten-Tec QSK, stejně jako jednodušší QRP modely 539 Argonaut, 507 Patriot a 506 Rebel téže firmy. Důvodem mohou být podprůměrné hodnoty IMDR3, který u OMNI-VII+ dosahuje pro odstup 2 kHz pouhých 80 dB a u dalších modelů jsou hodnoty ještě horší.

Zajímavý a málo známý je bulharský RGO One, který má velmi jednoduché ovládání, skvělé QSK s diodovým přepínáním a výkon 50 W, což většinou stačí k vybuzení většího PA. RGO One je nabízen za velmi příznivou cenu, necelých 800 Euro. Jedná se o klasický, avšak velmi dobře udělaný superhet bez up-konverze, proto bych u něj čekal velmi dobré hodnoty IMDR3 i kompozitního šumu.

Tím bohužel končí nabídka mě známých transceiverů, umožňujících QSK. Jistě budou existovat i další typy a velmi uvítám jakoukoli informaci o nich.

Připomeňme si, že to, co bylo napsáno o přepínání antény u transceiverů, platí i pro PA. Nemá totiž smysl mít transceiver s QSK a za ním PA s pomalým a hlučným anténním relé. I zde je situace velmi neutěšená, anténní relé má drtivá většina PA. Situaci však do jisté míry mění QSK-5 z produkce firmy Ameritron, což je plně elektronický přepínač s PIN diodami. Přepínač je poněkud dražší, protože jsou použity speciální PIN diody z produkce MA/COM. Přepínač se vyskytuje ve dvou provedeních - buď jako deska, určená k vestavění do PA, nebo jako samostatný externí přepínač.

Druhou variantou bylo použití vakuového relé, nejčastěji výroby Jennings nebo Kilovac, příp. Gigavac. Toto relé stíhalo přepínat během 2 ms, bylo však poměrně hlučné, takže se montovalo např. do gumového uložení, které cvakání do značné míry tlumilo. Problémem však byla omezená životnost takového relé - podle dokumentace 1 až 2 miliony přepnutí, v praxi relé vydrželo většinou 10x víc. I přesto nebylo "utahané" vakuové relé žádnou vzácností zejména v PA, využívaných v závodech.

Z elektronkových PA tedy byly vhodné pro QSK pouze některé modely firmy ETO Alpha. Ze současných polovodičových PA jsou to PA Elecraft KPA500 (500 W) a KPA1500 (1500 W) a dále pak RF2K-S německé firmy RF-KIT.

 

QSK - ano či ne?

QSK zásadně mění vlastnosti CW provozu. Z přísně simplexního provozu se stává provoz poloduplexní, což je novou kvalitou. Pomalý a těžkopádný druh provozu, který bývá považován za pozůstatek století páry se tak stává moderním, rychlým a flexibilním druhem provozu, který zůstává nepřekonán i v digitální době. Na operátora jsou stále kladeny vysoké nároky, ale druh provozu je funkční i v podmínkách, kdy ostatní druhy provozu (včetně digitálních) selhávají. FT8 nepředstavuje pro CW žádnou konkurenci, protože je protokolem svázán natolik, že nedovoluje ani pozdravit kamaráda (čímž de facto přestávají být rádiovým spojením), kromě toho statistiky ukazují, že 85% spojení, která lze navázat pomocí FT8  lze navázat provozem CW s možností plné komunikace, což FT8 neumožňuje.

Ačkoli je to paradoxní situace, QSK často bývá příčinou neshod. Někteří na něm lpí, jiní ho zatracují. Možnost QSK je pro někoho jedním ze základních, určujících parametrů zařízení (podobně jako IMDR3 přijímače a spektrální čistota signálu vysílače), pro jiného zcela bezvýznamným, okrajovým parametrem.

Pokud se na věc podíváme z technického hlediska, zařízení, umožňující QSK prakticky vylučuje vysílání deformovaných znaků, kde např. chybí tečka na začátku nebo je "useknutý" závěr znaku. S nástupem technologie SDR totiž došlo k jistému zhoršení kvality vysílaného signálu vlivem nejrůznějších latencí. Opět se objevily problémy s krácením prvního elementu (tečky nebo čárky), známé v 70. letech minulého století, takže z EA se stává A, z JA je OA apod. a např. moje značka OK1RR může vyznít jako WK1RR. Objevuje se i jiný problém – mezi dotykem páky pastičky a začátkem vysílání elementu (tečky nebo čárky) nastane tak dlouhá prodleva, že operátor do značné míry ztratí vazbu sluchu s rukou, což vede k vyšší chybovosti. I zkušenému operátorovi to při změně rychlosti přináší těžkosti a i poměrně malá prodleva může v začátku vysílání (než si operátor zvykne) znamenat zvýšený výskyt chyb. Systém přepínání, který umožňuje QSK, všechny tyto problémy vylučuje.

Přesto prvotním důvodem, hovořícím ve prospěch QSK je vědět, co je pode mnou, když vysílám a mít možnost okamžitě reagovat na změnu situace. To samozřejmě předpokládá, že já sám jsem schopen reagovat - kdo je pomalejší a nedokáže rychle reagovat, tomu žádná technická vychytávka nepomůže a ani ho neosloví.

QSK však neznamená pouze výhody. Někteří operátoři vnímají přítomnost šumu a rušení z pásma mezi vlastními znaky negativně. QSK jim způsobuje únavu a neschopnost soustředit se na slabé signály v okamžicích, kdy je třeba vylovit slabý signál z rušení. O tom, je-li QSK výhodou nebo nevýhodou fakticky rozhoduje způsob poslouchání i způsob práce na pásmu. Pro někoho, kdo jezdí pouze závody a dělá pouze DX stylem 5NN TU, bude QSK spíš na obtíž, zatímco ten, kdo si libuje v povídavých spojeních se slabými, vzdálenými stanicemi, považuje QSK za nutnost.

Jak se říká, "proti gustu žádný dyšputát", i QSK má svá pro a proti. V každém případě jednoznačným přínosem je vyloučení zdeformovaných signálů a vždy je lepší QSK vypnout, pokud ho nepotřebujeme nebo dokonce vadí, než za hlasitého cvakání relé dělat třeba W8AC a nemít ani tušení, že je to EW8AC...

print Formát pro tisk