RST systém

Zpočátku se systém RST omezoval na slovní hodnocení:

S rozšířením S-metru (tj. přístroje, měřícího sílu signálu) však bylo nutné jednotlivým stupňům S přiřadit hodnoty úrovně vstupního signálu (v mikrovoltech na vstupním konektoru přijímače resp. hodnoty výkonu v dBm apod.):

Hodnocení čitelnosti (první číslice R) je pak ryze subjektivní a popírá proto smysl jakéhokoli objektivního reportu. Navíc se čitelnost signálu během spojení mění vlivem úniku a rušení, tzn. čím déle spojení trvá, tím víc je jeho kvalita ovlivněna vnějšími vlivy.

Zásadní potíží tohoto systému je údaj o síle signálu S. Běžný S-metr je velmi nepřesný a prakticky nezkalibrovatelný, protože většinou měří jen napětí AGC (Automatic Gain Control) resp. AVC (Automatické Vyrovnávání Citlivosti), které jen velmi hrubě odpovídá úrovni vstupního signálu. Měření úrovně vstupního signálu je však samo o sobě chybnou myšlenkou, protože nezaručuje, že bude měřena úroveň žádoucího signálu, uplatňují se zde vlastnosti přijímací antény i samotného přijímače a celá řada dalších vlivů, jejich pouhý výčet by stačil na několik stran textu. Přijímač není a nemůže být měřicí přístroj a pokud je k dispozici např. zkalibrovaný panoramatický adaptér, je možné vidět rozdíl mezi údajem S-metru a hodnotou, zobrazenou adaptérem, který často dosahuje 20 dB i víc. Operátor, který tedy věří S-metru, občas působí dojmem naprostého idiota, když dává report 519 nebo dokonce 509, příp. 50 na SSB. Takové případy jsou bohužel poměrně časté a takového "objektivního" operátora nezajímá, že minimální report, aby spojení bylo považováno za platné, je 338 (žádný z parametrů R,S či T nesmí být menší, než uvedená mez, tj. reporty 249, 519 nebo 597 znamenají neplatné spojení).

Konečně parametr T, označující kvalitu tónu, je bezpředmětný, protože byl definován pouze ve vztahu k promodulování signálu střídavou složkou. Je rovněž velmi často chápán zcela nesprávně. V dnešní době se prakticky nevyskytují signály, promodulované střídavou složkou v důsledku nedostatečné filtrace usměrněného stejnosměrného napájení. Veškeré závady signálu, způsobené problémy se zemněním, pronikáním vf energie do obvodů, kde vf nemá co dělat apod. nejsou ve skutečnosti modulací vysílaného signálu střídavým proudem. Je tedy nutné je popsat zvlášť slovně, čímž krátký tříčíselný report ztrácí smysl. Parametr T nevystihuje ani kmitočtovou nestabilitu signálu (např. když signál během spojení "ujíždí" jedním směrem), ani tzv. kuňkání (chirp - kmitočet se velmi rychle mění během jednoho vysílaného elementu). Stejně tak neobsahuje žádný údaj o tzv. kliksech (clicks - lupání na začátku nebo na konci každého elementu, způsobeného přechodovým jevem, který vzniká při příliš strmé náběžné nebo sestupné hraně vysílaného prvku). Všechny tyto závady signálu mohou velmi znepříjemnit a někdy až znemožnit radiové spojení jak jeho samotným účastníkům, tak i ostatním stanicím, pracujícím v blízkosti stanice s vadným signálem. Tyto závady vždy signalizují, že něco není v pořádku a zpravidla bývá v moci operátora tento stav napravit.

Na nedostatky údaje T se přišlo velmi záhy, proto bývá občas slyšet report doplněný písmenem C, označujícím chirp (kuňkání), X (tzv. krystalový tón), řídčeji K (kliks). Setakt se tak můžeme s reporty 469C, 489X nebo 599X. Údaje lze kombinovat, není-li to protismyslné, tj. možný je report 469CK.

Dodatek X je velmi zajímavý a stojí za zmínku. Dokonale čistý, "křišťálový" tón býval kdysi chloubou telegrafistů a kdekdo se snažil dostávat reporty s dovětkem X. Tón byl dokonale stabilní, značky "kulaté", naprosto bez kliksů a projevovalo se zde určité doznívání, způsobené velmi dlouhou sestupnou hranou klíčovacího impulsu. Někteří telegrafisté dokonce mluvili v souvislosti s charakterem tónu o "flétničce" a byli na ní velmi hrdí. Poslech takového tónu byl sice příjemný, ale pouze při nízkých rychlostech vysílání, kvalitním signálů (tj. bez echa, flutteru nebo velmi rychlých úniků) a navíc po omezenou dobu, při spojení, trvajícím hodiny se projevovala zvýšená únava. Dnes můžeme říci, že snaha o "flétničku" či krystalový tón byla jistým projevem sobectví a operátorské neschopnosti. Móda krystalových tónů se nejvíc projevovala v 60. a počátkem 70. let minulého století a je dobře, že skončila. V dnešním rychlém provozu by taková stanice neobstála - naopak požadavkem je sice dokonale stabilní tón, ovšem velmi tvrdé značky, které jsou až na hranici kliksů. Je třeba si uvědomit, že abychom uspěli, musíme být schopní pracovat rychlostmi, které občas přesáhnou 50 WPM (tj. 250 zn./min. a víc), kde jsou nároky na čitelnost opravdu vysoké, avšak různě upravený "flétnový" tón právě čitelnost při vyšších rychlostech velmi dramaticky snižuje.

Stále častěji jsou slyšet komentáře, týkající se "standardního" reportu 599 (zpravidla vysílaného jako 5NN) v závodech nebo v expedičním DX provozu. Diskutabilní je především smysl reportu při takové příležitosti. Dnes reporty nikdo nesbírá, o tom, že rádio skutečně funguje se ví již nejméně 100 let a každý ví, jak mu to "chodí". Překvapení zažívá snad jen začátečník. Zastánci "objektivních" reportů zde neuspějí, mohou klidně dát expedici "pravdivých" 559, ale každý to bude ignorovat. Expedice bývají dnes velmi drahé a jedním z předpokladů úspěchu je tzv. "rate", neboli počet spojení za minutu, hodinu apod. Pokud by se operátor expedice minutu dohadoval o reportu, nastane zmatek, volající bude docházet velmi rychle trpělivost a expedice bude jen těžko hledat sponzora, který by pomohl aspoň částečně uhradit náklady. Většinou totiž stačí, aby expedice měla nízký rate díky neschopnosti operátora... V závodech by snad "objektivní" report mohl mít jakýsi význam a najdou se i vyhodnocovatelé, schopní anulovat spojení kvůli špatně zapsanému reportu. Vejde-li však takové chování vyhodnocovatele ve známost, závod ztratí velmi rychle na popularitě - do závodů, kde je třeba kromě značky protistanice zapisovat ještě něco jiného (např. číslo spojení) určitá skupina závodníků vůbec nepůjde.

Je nutné se zmínit o celé skupině závodů, kde se RST nepoužívá. Jde většinou o americké závody, zpravidla o tzv. QSO Party určitého státu, takový je např. i velmi populární CWT (CW Test), pořádaný americkým klubem CWops. Je zajímavé sledovat počínání Evropanů, zejména operátorů z bývalého socialistického bloku, kteří nejsou schopní "zkousnout" závod bez RST a proto to své 5NN cpou i tam, kde nemusí. Tohle je jen další ukázkou šablonovitosti provozu ve východní a střední Evropě, tedy fenoménu, kterého se chceme zbavit. Nikoho asi nepřekvapí, že východoevropané tyto závody ignorují nejen na pásmech, ale i na svých stránkách (včetně radioamatérských organizací) a tím prakticky vystupují jako zastánci zkostnatělého systému RST.

Určitá skupina radioamatérů "standardní" report 599 (5NN) obhajuje s tím, že pokud je na určitou stanici nával, musíte u ní být opravdu v síle S9, abyste se dovolali. Že je to téměř pravda se přesvědčil skoro každý z nás. 4 hodiny voláte, poslední hodinu z toho s nadávkami, pak stanice oznámí QRT nebo QSY a je hotovo. Pak si snad každý přeje, aby u stanice byl opravdu 599...

Systém RST je tedy molochem, neúspěšným reliktem z 30. let minulého století, který místo aby sloužil, nám otravuje život. Je plně na místě otázka, proč přežívá. Odpověď je jednoduchá - jsou to vydavatelé diplomů a organizátoři závodů, kdo tento nesmysl udržuje při životě. Je to tedy v podstatě soutěžení a z něj plynoucí nemístné úvahy o platnosti spojení, je to také byznys, navázaný na diplomy a závody. Bylo zde již mnoho pokusů o změnu či náhradu RST něčím užitečnějším, všechny bohužel neúspěšné. Za zmínku stojí např. Q-systém, ve kterém mělo reportem být pouze jediné číslo od 1 do 5, opět čím vyšší, tím lepší signál. Q mělo být souhrnem všeho a propagovali ho zejména ti, kteří si uvědomili, že report bude vždy subjektivní, že jakákoli snaha o jeho objektivizaci je předem odsouzena k neúspěchu. Neúspěch však potkal Q-systém, QSL, kde bylo na místě reportu napsáno Q5 byly prohlašovány za neplatné, což prokázalo, že RST je tak zakořeněné, že s tím v podstatě nejde nic dělat a je téměř jisté, že nás všechny přežije.