Jednopádlo versus dvoupádlo

Když se novináři vyptávali veřejnosti, který vynález, vzniklý od roku 1776 považují za nejameričtější, byla jednou z nejčastějších odpovědí "telegraf". Je proto s podivem, že se většina lidí při sledování novinek v tomto oboru nedívá do země původu, do USA. Budu-li trochu, ale opravdu jen trochu spekulovat, je to tím, že svět je pořád rozdělený, pořád existuje (zaostalý a brutální) Východ a (pokrokový a kultivovaný) Západ. Nemusíme opravdu chodit daleko, abychom našli rusofily, kteří dnes, stejně jako v 50. letech minulého století plivou na vše americké a s úctou až nábožnou obdivují vše ruské či sovětské. A o vlivu takových lidí se můžeme přesvědčit na každém kroku.

Trocha historie na úvod

Když budeme pátrat po příčině, proč je jednopáková pastička u nás stále tak v oblibě, budeme se muset vrátit do historie. Snad každý ví, co se u nás dělo po 2. světové válce, jak se k moci dostali komunisté, jak se společenskou normou stal fanatický obdiv SSSR a všeho sovětského (ruského) a plivání na USA. S mnoha věcmi amerického původu, mj. i s telegrafem, měli tito "novodobí lidé komunismu" problém. Jako nejvhodnější se jim zdálo zfalšovat a přepsat dějiny, proto vyšla např. i 1500 stran tlustá kniha o tom, jak všechno vynalezl ruský mužik, jemuž to bezohledně uloupil prohnaný imperialista z Wall Streetu. Měli jsme ji v práci a když se nám při noční směně zachtělo zařvat si smíchy, nahlas jsme z ní četli. Tak jsem se dozvěděl třeba i to, že benzinový motor vynalezl jakýsi Rus a pojmenoval ho "ďyzelnaja něfťánka"...

Připomeňme si stav techniky telegrafního vysílání v době, kdy se tato země otočila tváří k Sovětskému Svazu a zády ke světu. Vrcholem techniky tehdy byl elektronkový klíč dánského konstruktéra a jednoho z nejlepších telegrafistů světa Bo Nielsena, OZ7BO. Používal dvojité triody 6SN7 a dvě polarizovaná relé. Tento klíč se stal doslova fenoménem a když bylo možné po koruně koupit v bazaru v pražské Myslíkově ul. ruské ekvivalenty elektronek 6SN7, ruské 6H8C (6N8S) a polarizovaných relátek byly všude hromady (nejen v "Myslíkárně"), měl tenhle klíč skoro každý. Další vývoj šel směrem k tranzistorizovanému klíči OZ7BO (s kterým přišel OZ7AQ) a poté se dlouhou dobu nedělo nic. Tedy aspoň pro nás, vývoj v USA šel však dál mílovými kroky, o čemž jsme nevěděli a díky ideologické a informační blokádě ani vědět nemohli. Zastavili jsme se tedy v bodě, kdy dospěl technologický vývoj sem:

Elektronkový "elbug" OZ7BO.

Jednopákový manipulátor Vibroplex Vibrokeyer (vyrábí se dodnes).

Další vývoj byl již plně v sovětské režii. Sovětské výcvikové, výukové a tréninkové metody rádiových operátorů převzala naše lidová armáda beze zbytku a tím také Svazarm. O vývoj nikdo nestál, literatura z oboru patřila mezi "libri prohibiti". Naši radioamatéři tedy "byli zaseknuti" v roce 1949 (sami se nezasekli, to dá rozum), starší učili ty mladé to staré. U nás navíc nikdy nebyl ve zvláštní oblibě individuální přístup, naši "nestoři" nebyli příliš ochotní si brát domů partu mladých kluků (být jim tzv. elmery) a něco jim vysvětlovat (ono v tom bylo také značné riziko), navíc vše muselo probíhat oficiálně a být schválené, naši "metodici" skvěle uchopili princip klubovních stanic (ze kterých se staly kolektivky), takže výuka probíhala tam, ke spokojenosti všech zúčastněných a to až do roku 1989. Nemůžeme se tedy divit, že naši radioamatéři zůstali polem neoraným a jsou jím dodnes, protože měli mnohem kratší dobu na to, aby si prošli vývojem od roku 1950 až do dnešních dnů. Možná šlo z tohoto vývoje leccos přeskočit, jenže tak to nefunguje - tady spíš funguje takové to "viděl jsem to u Franty, tak to zkusím taky". Samozřejmě, kdyby takový začátečník u Franty viděl jambický klíč s dvoupákovou pastičkou, bylo by vše jinak - jenže neviděl a ani vidět nemohl...

Dalším důvodem "záseku" bylo pronikání armádních praktik (po sovětském vzoru) do civilního sektoru. Jedním z projevů byl i vznik branné sportovní disciplíny, zvané sálová telegrafie (někdy také tzv. rychlotelegrafie, dnes označované jako HST) příp. jejich branně sportovního příbuzného, moderního víceboje telegrafistů (MVT) apod. Ať u toho byly přidružené další disciplíny (orientační běh, hod granátem, střelba ze vzduchovky) či nikoli, nikdy tam nešlo o čistě radioamatérskou věc, nikoho nezajímalo, jak a jestli vůbec vysíláte, šlo o to, kdo rychleji, občas i o přesnost. Proto nebylo důležité, jak se kdo chová na pásmu, jaký je operátor - šlo o "mistrovství ve zbrani". Nikdo nevěděl, co je FOC, A1-OP, HSC a pokud někdo byl členem, riskoval koncesi a ostatními byl popliván coby elitářský snob, což víceméně trvá dodnes.

Jednopákové pastičky jsou tedy stále populární a jinak tomu nebude. Např. i řada členů FOC používá jednopákové pastičky a je to částečně proto, že mezi členy tohoto klubu je mnoho vysloužilých profesionálních telegrafistů, kteří si zvykli na mechanický poloautomatický klíč, tzv. bug a kývavý pohyb ze strany na stranu je jim tedy vlastní. A i mezi těmi nejlepšími najdeme řadu operátorů, kterým jambické klíčování prostě "nesedne". Řada výrobců pastiček si to uvědomuje a světová jednička, italský výrobce Pietro Begali (I2RTF), proto vyvinul několik jednopákových typů, které poskytují stejný komfort, jako dvoupákové modely. Naprostou špičkou mezi jednopákovými modely je Sculpture Mono.

Begali Sculpture Mono - špička mezi jednopákovými modely.

Nevýhodou je samozřejmě cena, jednopáková varianta je dražší, než dvoupáková. Mnohem levnější a bezkonkurenčně nejoblíbenější je Begali HST. Byla původně vyvinuta na objednávku závodníků v sálové telegrafii, mnohokrát vylepšena a doplněna přepínačem, umožňujícím propojit výstupní kontakty tak, že vznikne tzv. cootie (sideswiper neboli dvojčinný klíč). Begali HST je tak naplněním snů všech konzervativních operátorů, milovníků "klasiky" a těch, kteří jambické klíčování nemusí.

Begali HST - bezesporu nejpopulárnější jednopákový model. Cenově vychází přibližně na polovinu Sculpture mono a má navíc přepínač do režimu sideswiperu.

Za zmínku stojí ještě jedna velmi zvláštní pastička - Begali Leonessa.

Begali Leonessa je hybrid mezi jednopákovou a dvoupákovou pastičkou,
vhodný zejména pro vysoké rychlosti.

Je to vlastně jakýsi hybrid mezi jednopákovou a dvoupákovou pastičkou, umožňující přejít z jednoho režimu do druhého pomoci šroubu, umístěného na jednom z hmatníků.

Begali Leonessa je vybavena šroubem, umožňujícím přejít
z dvoupákového režimu do jednopákového.

Je-li tento šroub "vytočený", funguje pastička jako jambická a hmatníky mohou být velmi blízko u sebe, což vyhovuje zejména příznivcům extrémních rychlostí. Jeho přitažení zabrání sepnutí kontaktů při stlačení hmatníků k sobě, tím se Leonessa změní v jednopákovou.

Kontaktní plošky jsou umístěny hned za hmatníky a "zdvih" se nastavuje na opačné straně. Výsledkem je naprosto unikátní typ mechanické zpětné vazby, která je velmi důležitá zejména při vysokých rychlostech. Leonessa umožňuje nastavit i nezvykle velký zdvih (vzdálenost mezi kontakty) a má nastavitelnou vzdálenost mezi hmatníky v rozmezí 6,5 - 14 mm.

Leonessa se tak stává nenápadnou vlajkovou lodí firmy Begali. Není nejdražší, není ani nijak nápadná (kromě zmíněného "přepínacího" šroubu), ale tvůrci jsou na ni natolik hrdi, že tento model pojmenovali po hrdinském lvu, který je ve znaku města Brescia, kde má sídlo firma Begali.

Jistě bude zajímavé pokusit se odhadnout, jaký je dnes poměr mezi počtem uživatelů "jednopádla" a počtem operátorů, klíčujících jambicky na dvoupákovou pastičku. Výrobci klíčů opravdu vědí, co dělají a co si trh žádá, můžeme proto vyjít ze sortimentu světové "jedničky" v oboru, již zmíněné italské firmy Begali. Z 30 modelů, které firma nabízí, je 17 modelů dvoupákových, 6 modelů jednopákových, 5 ručních klíčů, 1 mechanický poloautomatický klíč (bug) a 1 hybridní model, již zmíněná Leonessa. Typicky jednopákových je tedy 1/5, tj. 20% a můžeme věřit tomu, že toto rozdělení odpovídá zájmu trhu. Statistiku poněkud zkreslují ruční klíče, kterých je v nabídce 1/6 (16,6 %).

Jeden ze známých klubů špičkových telegrafistů - FOC - nedávno provedl ve svých řadách průzkum, jak kdo vysílá. Podařilo se shromáždit odpovědi 67 členů, což je vzhledem k počtu členů, omezeném na 500 poměrně dost. Výsledky byly následující:

Výsledky tohoto průzkumu se poměrně dobře shodují se zastoupením jednotlivých typů pastiček ve výrobním programu firmy Begali. Vyplývá z toho, že tento (a jistě nejen tento) výrobce má velmi dobře zmapovaný trh.

Na pásmu málokdy narazíme na operátora, který by výlučně používal ruční klíč, ten se opravdu používá jako doplňkový, při zvláštních příležitostech. Můžeme tedy předpokládat, že ruční klíče nacházejí svůj odbyt mezi uživateli elektronických klíčů s pastičkou. Totéž bude s velkou pravděpodobností platit i pro uživatele bugů, zde však není Begali dominantním výrobcem - tím stále zůstává americká firma Vibroplex. V každém případě platí poměr 17/6, tzn. přibližně 35% operátorů dnes dává přednost jednopákové pastičce. To není nijak málo, zejména bereme-li v úvahu, že dnes je elektronika jambického klíče dostupná opravdu každému. Proto je nesmysl prohlašovat cosi o staré škole, o dědkovi, který si na nic nového už nezvykne apod. Prostě každý jsme jiný a tak to má být, není tedy nad čím "špekulovat". A pokud ano, pak se rozmýšlet, jestli pokračovat v užívání těch starých, dobrých věcí, které nás provázejí desítky let.

Velmi ošemetné však je někomu něco doporučovat. Jestli někdo doporučuje dávání na jednoduchý klíč s jednopákovou pastičkou, radí ve skutečnosti orientovat se na 1/3 menšinu, což je zcela zjevný nesmysl. Silácké řeči o tom, jak jambické pastičky renomovaných výrobců patří do popelnice a "jednopádlo" je to pravé ořechové jsou tedy blábolením hlupáků a jistě nikoho nepřekvapí, že tihle "superoperátoři" nejsou ani členy HSC...

"Jednopádlo" chudého českého amatéra.

Není tedy problém v tom, jestli "jednopádlo" nebo "dvoupádlo", ale v tom, abychom se odhodlali pořídit si něco opravdu funkčního. Ale to je už opravdu o něčem jiném...