Weighting je poměr tečka/mezielementová mezera. V angličtině tohle slovo znamená váha a je to velice přiléhavé, stejně jako označování značek jako light nebo heavy. Jen u nás se označování telegrafie jako lehká nebo těžká nějak nevžilo. Když ale řeknete, že někdo má telegrafii jako mašinkvér (muzikant řekne staccato) a jiný ji má rozplizlou, každý hned ví, oč běží. Weighting velmi významně ovlivňuje čitelnost značek v rušení (QRM) a při vyšších rychlostech. Také způsobuje „osobní“ charakter značek i to, že některý signál proráží, zatímco jiný ne. I to, jestli se telegrafie čte příjemně nebo je to naopak únavné a vyčerpávající, způsobuje weighting. Někdy se zdá telegrafie pomaloučká a máte pocit, že by to opravdu sneslo zrychlit a když se podíváte např. na RBN, který vám prozradí skutečnou rychlost, nechce se vám věřit. I tohle způsobuje weighting. Můžeme říci, že jak je při SSB důležitá modulace a její kvalita, tak důležitý při CW je weighting. Jak to vypadá v praxi, ukazuje následující obrázek:
Weighting (1 - zaklíčovaný výstup).
Z praxe vyplývá, že telegrafie „podle normy“ je optimální v rozsahu rychlostí 15 – 25 WPM (tj. 75 – 125 zn./min.). Kdo se pohybuje v tomto rozsahu rychlostí a nepouští se do žádných pranic, nemusí se weightingem ani příliš zabývat. Skutečně to spousta operátorů neřeší, leckdo ani netuší, co je weighting, telegrafie „podle normy“ je pro něj zákon a proto ho vůbec nenapadne, jestli klíč nějaké nastavování umožňuje. Bohužel je to sebeklam, protože to, co slyšíte v příposlechu nikdy není to, jak zní váš signál na pásmu. Každý transceiver někde něco přidá, jinde něco ubere, těch různých časových prodlev je tam opravdu hodně. Mimochodem, je opravdu hloupé, když supermoderní transceiver v ceně čtvrt milionu, obsahující 6 nadupaných procesorů na všechno možné, při vysílání CW vydává zvuky, jako šicí stroj firmy Singer po babičce a telegrafie, která z toho leze, je neposlouchatelná. Pokud zvolíte „full BK“, změní to váš weighting směrem k nižším hodnotám, což ovšem nemusí znamenat, že vaše telegrafie bude najednou příjemně sekaná a bude čitelnější. Většina slavných japonských výrobků totiž zanese do vysílaného signálu takové prodlevy, že výsledkem je „nakopnutý“ signál, který se dobře čte do rychlostí kolem 20 WPM, ale při vyšších rychlostech mohou tečky až mizet a nezbývá, než celý slavný „full BK“ vypnout. Můžete se sice pokusit nastavit hodnoty weightingu 55 a vyšší, ale z QSK stejně nic nebude, přijímač mezi elementy neožije (většinou neožije ani mezi znaky), takže při vysílání stejně nevíte, co je pod vámi a jediným efektem je zmíněné rachtání Singrovky. To je také důvodem, proč jsou některé typy transceiverů mezi telegrafisty populární a jiné naopak velice neoblíbené.
Běžná telegrafie „podle normy“ má tečku stejně dlouhou, jako mezielementovou mezeru. Pokud to vyjádříme v procentech, je interval 0 – 100% rozdělen tak, že 50% je délka tečky a 50% délka mezery. Je třeba říci, že délka mezery se mění na úkor délky tečky, jinak to není nastavování weightingu. Časový interval 0 – 100 na obrázku je stále stejný a je dán rychlostí, mění se jen poměry mezi délkou tečky a délkou mezery. Proto se weightingu občas říká symetrie. Důležité je si zapamatovat, že hodnoty weightingu menší, než 50 znamenají, že telegrafie bude sekaná (staccato, mašinkvér, jak chcete) a lépe čitelná v QRM i při vyšších rychlostech, hodnoty nad 50 mají za následek telegrafii rozplizlou a obtížně čitelnou.
Weighting bývá běžně zaměňován za poměr čárka/tečka. Je to samozřejmě nesmysl, žádná změna weightingu by neměla poměr čárka/tečka ovlivnit. Jak je to ale možné, když délku tečky fakticky měníme? Záleží na logice klíče, pokud bývaly klíče analogové, skutečně se poměr čárka/tečka měnil. Dnešní digitální klíče však dokážou udržet nastavený poměr čárka/tečka i při změně weightingu, změní se však rychlost. Při změně weightingu si tedy musíme vybrat – buď se zároveň změní poměr čárka/tečka, nebo rychlost. Naštěstí to není příliš kritické, protože smysl má pouze nastavení weightingu v rozmezí 45 – 55. Takže nastavit weighting není jednoduché, ve skutečnosti je to všechno ale mnohem složitější.
Značka ve skutečnosti nikdy nevypadá tak, jak je namalovaná na horním obrázku. Ve skutečnosti musí vypadat nějak takhle:
Tvar CW značky a jeho významné prvky.
Při zaklíčování totiž dojde k přechodovému jevu a kdyby měla značka tvar obdélníku, vzniklo by nejen nekonečně harmonických, ale díky nelineárním prvkům v signálové cestě ještě další produkty. I kdyby se tvar značky jen blížil obdélníku, měli bychom široký, zakliksaný signál. Na pásmech je takových signálů dost a určitě byste nestáli o to, aby z vašeho rádia lezlo něco podobného. Známý je např. FT1000MP, kterému se říkalo „hnojomet“ - kliksal tak, že bylo nutné transceiver upravovat. Signál se prohnal mezifrekvenčním filtrem, který výslednou šířku pásma ořízl. Ještě horší bývaly různé „domaděly“, které kopírovaly klíčovací systém, použitý v Collins S-line – v podstatě se klíčoval nf oscilátor, který pískal do modulačního řetězce pro SSB. Výsledek připomínal spíš modulovanou telegrafii (A2).
Spektrum CW signálu, pro jehož generování byl použit klíčovaný nf oscilátor
Dnešní transceivery tvar značky syntetizují digitálně, všechno je dané firmware, u některých typů lze nastavit i náběžnou a sestupnou hranu značky (na obrázku sklon přímky ξ1, resp. ξ2). Praxe ukazuje, že použitelné trvání náběžné a sestupné hrany značky je mezi 2 až 5 ms, přičemž 2 ms je na hraně kliksů, při 5 ms začnou být značky příliš kulaté a rozplizlé a při hodnotách kolem 10 ms bývají už špatně čitelné. Ono totiž např. při naprosto běžné rychlosti 30 WPM (150 zn./min.) trvá tečka 40 ms a když si nastavíte náběžnou hranu na 4 ms (bývá velmi časté), je to 10% trvání tečky. To je opravdu hodně a je to slyšet! Více se o tom dočtete zde.
Spektrum CW signálu při 30 WPM.
Ono je to vůbec trošku zapeklité a kdo si to nevyzkoušel na vlastní kůži, nemá se v podstatě čeho chytit. Pamětníci si určitě vzpomenou na „zvonivé“ tóny, které byly v módě na přelomu 60. a 70. let minulého století. Znělo to, jako když se cinká lžičkou o skleničku a hamové se předháněli, kdo bude mít „krystalovější“ nebo „křišťálovější“ tón. Fenoménem doby bylo diferenciální klíčování podle W5JXM, u nějž se různě laborovalo s časovými konstantami a krásně se to poslouchalo, zejména když někdo jel na vibroplex tak 100 zn./min (20 WPM), jeho signál byl hodně silný a neměl žádný „full break-in“ (QSK), kvůli kterému by bylo nutné časové konstanty zkracovat. Jenže když někdo vyjel s tímhle zázrakem poblíž kmitočtu DX stanice, bylo zle. Pomalého slimáka s cihlou na klíči nešlo nijak přerušit, poblíž DX stanice mu nešlo ani vynadat a on nepochopil, že se to jeho cinkání někomu může nelíbit. Když tahle móda přestala, mnoha lidem se ulevilo. Ale jestli jste to museli poslouchat, nemluvě o tom, kdo to zkusil na svém vysílači, tak o náběžných a sestupných hranách víte své.
Nic zvláštního, nic hezkého...
Jak tedy nastavit weighting, když je ve hře tolik faktorů a navíc to, co slyšíte v příposlechu není to, co je slyšet na pásmu? Asi nejlepší bude připojit transceiver k umělé zátěži a poslouchat vlastní signál na vedlejším přijímači. Můžete se spolehnout buď na svůj sluch nebo na nějaký program, který vám to všechno pěkně ukáže.
Ukázka špatně nastaveného weightingu.