Zdroj: http://telegrafie.cz/./index.php?a=o-morse/co-je-rychle-a-co-pomalu  •  Vydáno: 23.3.2015 11:12  •  Autor: OK1RR

Co je rychle a co pomalu?

Při posuzování rychlosti vysílání jsme většinou v zajetí předsudků, které mají své kořeny hluboko v minulosti. Ačkoli tomu leckdo odmítá věřit, prošel radioamatérský CW provoz v 90. letech minulého století hlubokou proměnou, při které se zrychlil a podstatně modernizoval. Je-li něco minulostí, pak je to obrázek telegrafisty, vyklepávajícího do nočního ticha telegrafní značky na ruční klíč. Do minulosti patří i mechanický poloautomatický klíč, generující tečky pomocí vibrujícího raménka. Oba typy klíčů máme sice rádi a obdivujeme jejich krásu a technickou dokonalost, s potěšením je občas při různých příležitostech provětráme, ale těžiště provozu na nich už neleží. To dnes spočívá na elektronických klíčích s mikroprocesory, ovládaných zpravidla dvoupákovou (jambickou) pastičkou nebo na klávesnicových dávačích. Právě ty umožnily podstatné zrychlení CW provozu i zásadní snížení únavy operátora, které je dnes srovnatelné s pohodlnějšími fonickými druhy provozu.

Základním prvkem Morseova kódu je tečka a ostatní prvky jsou definovány jako násobky její délky (zde se bere v úvahu časové trvání). Ke stanovení rychlosti se používá slovo PARIS, protože svojí délkou typickému anglickému slovu. Jeho délka je 50 x délka tečky. Pokud tedy slovo PARIS vyšleme 10x za minutu, je rychlost vysílání 50 zn./min., tj. 10 WPM.

Následující tabulka uvádí poměry délek trvání jednotlivých prvků Morseova kódu:

Pozn.: Při výuce se často volí delší mezery mezi slovy, čímž je celková rychlost nižší. Takto "zpomalená" telegrafie je podstatou Farnsworthovy metody.

Následující obrázek znázorňuje strukturu slova PARIS.

Pro výpočty rychlosti lze využít následující tabulku déle jednotlivých znaků. Můžete ji použít třeba i v případě, že si vybíráte volací značku - pro telegrafistu je velmi důležitá krátká, průrazná a libozvučná značka. Srovnejte např. nádhernou OK5NA s OK1JJY, která je pro telegrafistu spíš za trest a spolehlivě vás odradí od lovení DXů. U každého znaku je uveden jen počet elementů samotného znaku, ve skutečnosti je nutné za každým znakem ještě vidět meziznakovou (3 prvky) nebo mezislovní (7 prvků) mezeru.

Metoda PARIS není jediným způsobem, jak určit rychlost vysílání. Místo padesátijednotkového slova PARIS se někdy používá šedesátijednotkové slovo CODEX [1]. Důvodem použití slova CODEX je jiné statistické rozložení znaků v angličtině a jiné v náhodně generovaném textu (bez dalšího smyslu), kde mají všechny znaky stejnou váhu. Pokud chceme měřit rychlost vysílání otevřeného anglického textu, použijeme PARIS, v případě textu, kde převažují zkratky a vyskytují se v něm i číslice bude vhodnější použití CODEX. Nejednotnosti ve způsobu měření rychlosti např. jeden čas ovlivnily i zkušební požadavky - text měřený dle metody PARIS odezní dřív, avšak požadavek zněl 100 zn./min. Vzhledem k tomu, že "těžký šifrák", jehož rychlost je měřena podle metody CODEX má oproti metodě PARIS elementy o 20% kratší, zvýšila se požadovaná rychlost na 120 zn./min., měřených dle metody PARIS.

Způsob vysílání ovlivnil i to, co je považováno za "rychlou" telegrafii. V době, kdy převažovalo vysílání na ručním klíči, bylo nějakých 120 zn./min. skutečně rychle. Dávat na ručním klíči 120 zn./min. po delší dobu v dobré kvalitě je totiž poměrně nesnadné. Odpovídaly tomu nejen zkoušky radioamatérů (100, resp. 120 zn./min. pro nejvyšší třídu A) a armádních třídních specialistů (120 zn./min. znamenalo M - mistr), ale např. německý klub "rychlotelegrafistů" HSC (High Speed Club) měl jako podmínku přijetí tempo 125 zn./min., což tehdy skutečně bylo rychlé. Ruční klíče se držely na pracovištích profesionálních služeb, v armádě i ve shacku radioamatérů dlouhá desetiletí. Zvlášť dlouho to trvalo ve východní Evropě. Zatímco v USA byly již od 20. let 20. století naprosto běžné mechanické poloautomatické klíče (tzv. bugy - podle loga firmy Vibroplex, která patřila k jejich nejvýznamnějším výrobcům) do východní Evropy prakticky nepronikaly. Ruční "pumpičky" tedy dominovaly prakticky bez konkurence a revoluci způsobil až elektronkový klíč Bo Brøndum-Nielsena, OZ7BO [2], který se objevil v únoru 1949. Byl osazen dvojitou triodou 6SN7 a dvěma polarizovanými relé. Kromě plynulé změny rychlosti umožňoval také měnit poměr tečka/čárka a nastavením relé i poměr tečka/mezera.

Elektronkový klíč OZ7BO

I když byl na svou dobu klíč OZ7BO neobyčejně pokrokovým řešením a stavěl se nejen i po příchodu novalových elektronek, ale později i v tranzistorové verzi, nedoznal takového rozšíření, aby to ovlivnilo rychlost CW provozu. 120 zn./min. bylo stále rychle, 150 bláznivě rychle a platilo to bezmála až do roku 1980. Tehdy se tradovalo, že elbug (tak se tehdy říkalo elektronickému klíči) není pro DX provoz to pravé a za ideální nástroj CW DXmana se stále považoval mechanický poloautomatický klíč, tzv. bug, kterým se zas u nás všem říkalo Vibroplex. Tento typ klíče však nebyl vynalezen kvůli zrychlení provozu, jeho smyslem bylo především jeho usnadnění a eliminace známého "skleněného loktu", což bývala u profesionálních telegrafistů nemoc z povolání. I když se tyto klíče vyráběly v omezeném počtu kusů v Německu a i v Rusku, byly u nás "vibráky" velkou vzácností. Omezená rychlost při CW nikomu zvlášť nevadila, nad telegrafií stejně kdekdo dělal kříž, už tenkrát se říkalo cosi o století páry a snem většiny radioamatérů byla japonská bedýnka s nápisem "SSB transceiver" na panelu. A ono opravdu od konce 60. let minulého století docházelo k bouřlivému rozvoji SSB, které přestalo být technickou vymožeností a stávalo se běžným druhem provozu při každodenním honu na DXy.

Renesance CW provozu přišla až s jeho zrychlením, to však bylo podmíněno všeobecným rozšířením elektronických klíčů a zdomácněním tzv. jambického klíčování (ne u nás). To vše umožnil rozvoj techniky integrovaných obvodů, rapidní pokles jejich cen a masové rozšíření TTL logiky. V roce 1973 se objevil tzv. Accu-Keyer [3] a v témže roce i první jednočipový klíč Curtis 8043, který byl vzápětí vystřídán modernějším typem 8044. Technické základy tedy byly položeny, ale stále se zdálo, že provoz CW je na ústupu. Trvalo to celá 70. léta.

K určitému osvěžení dochází v první polovině 80. let. Výrobci již neopomíjejí možnost osadit transceivery CW filtrem a stále častěji bývá standardní součástí zařízení zabudovaný klíč. Objevuje se celá řada výrobců manipulátorů (ovladačů), tzv. pastiček (nepoužívejme výraz pádlo - práce s manipulátorem nijak pádlování nepřipomíná, tento nekorektní výraz vznikl nesprávným překladem anglického paddle, stejně jako pádlo bychom mohli použít třeba slova pálka nebo lopatka). Elektronické klíče se zjednodušují a zlevňují, protože se objevuje celá řada konstrukcí s jedním integrovaným obvodem - naprogramovaným jednočipovým procesorem.

V 90. letech konečně dochází k obnovení zájmu o CW provoz. Radioamatéři začínají pečlivěji sledovat, jaké parametry má jejich zařízení při provozu CW. Nejde jen o filtry, ale i o dynamický rozsah pro signály, vzdálené 5, 2 či 1 kHz od přijímaného signálu. Sleduje se fázový šum PLL, později DDS syntetizérů a i jitter, znemožňující bleskové přelaďování. Leckdo si uvědomuje, že tvrzení, že provoz CW je nejméně náročný je nepravdivé - pravdou je přesně pravý opak! Radioamatéři zjišťují, že spousta parametrů transceiverů je "levných" a výrobci, kteří je zveličují v reklamách je tím "tahají za nohu" - ve skutečnosti selektivita, čistota signálu a rychlost přepínání jsou parametry "drahé". I když je technické řešení dávno známé, výrobci jsou málo ochotní je použít, protože je to drahé a laik, který nemá ani technické základy, ani zájem o CW to neocení. Ještě dnes se s naprostou samozřejmostí přijímá fakt, že v transceiveru máme celou řadu procesorů, ale anténu přepíná obyčejné mechanické relé. Nikdo se nepozastaví nad tím, že 100 W FM transceiver pro 2 m přepíná při přechodu z příjmu na vysílání a naopak zcela bezhlučně, zatímco KV transceiver téhož výkonu vydává zvuky jako telefonní ústředna...

Je-li řeč o zrychlení provozu, je nutné se zmínit o dvoupákových ovladačích (pastičkách), jambickém způsobu klíčování a musíme se vrátit i k lakonickému tvrzení, že to u nás ještě nezdomácnělo.

Slávek, OK1TN v RA 4/2004 v článku "Telegrafní manipulátor - pastička" poznamenává: "Dalším konstrukčním požadavkem byla možnost jednopádlového provedení pro starší (mou) generaci hamů. Převážná většina dostupných pastiček je vyráběna jako dvoupádlová, ale tzv. skvízem umí hrát málo operátorů (dnes dokonce o jednom vím a jistě jich bude více)". Tato velmi pravdivá poznámka je bohužel aktuální i 10 let po tom, co ji OK1TN napsal. Dodat snad mohu tolik, že k té starší generaci patřím také, stejně jako každý z mých vrstevníků jsem začínal na ručním klíči, pak jsem přešel na cootie (tzv. dvojčinný klíč, na kterém se hraje do stran), u něj jsem setrval až do doby, než se mi dostal do ruky mechanický bug. Když na bugu prasklo péro, stala se z něj "jednopádlová" pastička, kterou jsem připojoval k různým elektronickým klíčům, od elektronkového OZ7BO přes jeho tranzistorovou verzi až po svůj první klíč s TTL obvody. Přesto jsem neodolal a když se objevil Accu-Keyer [3], musel jsem ho mít, i když byly TTL obvody v té době hříšně drahé a obtížně dostupné. Jambickou pastičku jsem si vyrobil ze dvou klíčů (nejlepší k tomu byly německé "myšky", používané ve Wehrmachtu), experimentoval jsem se dvěma vnitřky polarizovaných relé, které jsem pravidelně ničil (jako téměř každý, kdo přešel z Vibroplexu jsem byl "těžkoruký"), až mi Gun, YN1CW (ex DJ3LQ, DK8CX) poslal opravdovou jambickou pastičku. Byla to Brown Bros., model BTL, měla trochu vůli v hrotovém uložení pák, ale pomohla mi kvalifikovat se do VHSC (byl jsem první OK, dnes jsou v tomto klubu stále jen 2 OK stanice). Výhody jambického klíčování jsem si tedy vyzkoušel sám na sobě, stejně jako zrychlení provozu. Proto mi nezbývá, než s politováním poznamenat, že tento typ klíčování většinu neovládají ani kolegové o 40 let mladší a že tedy použití dvoupákové pastičky není problém generační, ale obecný. O tom ale v jiném článku...

Konečně se tedy dostáváme k tomu, co je dnes pomalu a co rychle. Přesnější obrázek lze získat např. vyhodnocením spotů ze sítě RBN (Reverse Beacon Network). Skimmery totiž poskytují i údaj o rychlosti, stačí tedy sbírat spoty po určitou dobu a vyhodnotit četnost stanic, pracujících různými rychlostmi. Výsledek 14denního průzkumu dopadl takto:

Je třeba jen doplnit, že vzorek obsahuje i CQWW CW Contest. Závody jsou totiž téměř každý víkend, proto je třeba je zahrnout do výsledku. Obavy o přesnost měření rychlosti nejsou na místě, porovnával jsem "digitálně" nastavenou rychlost mého klíče Winkey USB s údaji, které vypustily skimmery do sítě RBN a zjistil, že se v 90% shodují, občasná neshoda činí jen 1 WPM. Mnohem větší nepřesnosti zavádí celkově rozšířená metoda PARIS, jejíž použití na volací značky není zcela na místě. Skutečné rychlosti by spíš odpovídalo měření na základě šedesátijednotkového slova CODEX, které lépe vystihuje rychlost náhodných textů, ke kterým volací značky rozhodně patří. Skimmer sice reaguje jen na značku (při CQ, příp. při delším volání stanice), ale metoda PARIS je všeobecně zavedená, zatímco metodu CODEX téměř nikdo nezná a pokud naše spojení probíhá v otevřené angličtině, metoda PARIS platí.

Z analýzy vyplývá, že rychlost, kterou používá většina stanic je v rozsahu 24 - 34 WPM. Pro pohodlnou CW komunikaci tedy bude nutné zvládnout 34 WPM (170 zn./min.) v otevřené řeči (čeština, angličtina), pak vás na pásmech prakticky nic nepřekvapí. Rychlosti nad 34 WPM jsou méně časté a setkáváme se s nimi ponejvíc v závodech. Z taktického hlediska však nejsou příliš výhodné, takový signál může pro většinu představovat určitý problém v rušení (QRM, QRN). Můžeme je tedy označit za příliš rychlé. Rychlosti pod 24 WPM jsou příjemné i operátorům s menší praxí, avšak i s QRS bychom to neměli přehánět. Řada stanic není ochotna pracovat pomaleji (poznámky o hamspiritu zde nejsou namístě!), často to však nebývá otázka ochoty - situace, kdy platí "lépe 2x rychle, než jednou pomalu", nastává poměrně často. Rychlosti pod 20 WPM pak můžeme označit za QRS a takové vysílání označit jako příliš pomalé. Pokud je 20 WPM váš limit, znamená to jediné - cvičit a spíš než provozem na pásmu se zabývat nějakým zdokonalovacím programem (QRQ pro Linux od DJ5CW [4] nebo Morse Runner od VE3NEA [5]).

Tyto závěry se nebudou řadě operátorů líbit a budou se zdát přehnané. Bude však nutné je zohlednit např. při stanovení cílů výuky, protože asi málokomu by se líbilo být označován za "slimáka" nebo neschopného operátora. Zásada "HSC je minimum" sice nekoresponduje ani s někdejšími zkušebními požadavky, ani s nároky, kladenými na profesionální operátory, armádní specialisty apod., ale mějme na paměti, že jsme ve zcela rozdílné situaci, protože:

• nezapisujeme
• vysíláme otevřenou řečí
• naše vysílání není přenosem zprávy, ale rozhovorem dvou či více lidí

V tomto světle tedy zmíněné závěry nijak přehnané nejsou.

Odkazy:

[1] Learning Morse Code, http://www.mechanicalpuzzles.org/codepractice/learning.html

[2] Bo Brøndum-Nielsen, OZ7BO: En elektronisk Nøgle, OZ Nr. 2., Februar 1949

[3] James M. Garrett, WB4VVF: The WB4VVF Accu-Keyer, QST August 1973, p. 19

[4] Fabian Kurz, DJ5CW: QRQ - yet another CW trainer, http://fkurz.net/ham/qrq.html

[5] Alex Shovkoplyas, VE3NEA: Morse Runner, http://www.dxatlas.com/MorseRunner/